Pohyb Ze života

Ahoj, jsme tví noví rodiče. Vozíku se bát nemusíš.

  • Červen 19, 2017

Seriál Rodičovství trochu jinak – díl 3

V minulé sérii článků o vztazích mezi zdravými a postiženými jste se mohli dočíst, jak zvládají své partnerské radosti a starosti. Život v pevném vztahu jde ruku v ruce s přirozenou touhou po dítěti, která je stejně silná, jako u zdravé populace. Jen musí zvládat o něco větší obtíže. Vyzpovídali jsme pár žen, které mají těžší postižení, jak prožívají své mateřství.

 

Ahoj, jsme tví noví rodiče. Vozíku se bát nemusíš.

 

Je krásný letní den. Sedíme s Bradáčovými na lavičce před dětským hřištěm a užíváme pohody. Co chvíli přiběhne jejich vysmátý kudrnatý klučina, vezme si kus jablka, na minutku se pomazlí a pak zase běží řádit na písek. Povídají mi o nelehké cestě, kterou museli podstoupit, než se z nich stala takováhle rodinka. Bradáčovi se pro sebe rozhodli před mnoha lety a jsou to manželé jako mnozí jiní. Oba mají vysokoškolské vzdělání a svoji práci, Lukáš pracuje jako terapeut, má dlouholeté zkušenosti s prací s mentálně postiženými lidmi, je vynikající hudebník, vyučuje muzikoterapii. Zuzana pracovala před mateřskou jako sociální pracovnice v poradně pro osoby se zdravotním postižením. Co je přece jenom trochu odlišuje od běžných manželských párů, je to, že on v pohybu používá vozík, ona má problémy se zrakem. Oba dva jsou ale zcela samostatní, velice zodpovědní lidé.

 

Jako mnoho jiných dvojic vždycky chtěli děti. Nemohli ale přirozeně otěhotnět, a tak začali přemýšlet o alternativách. Adopce nepřicházela v úvahu. Požadavky na zdravotní stav jsou tak vysoké, že by zcela jistě neprošli. Před 11 lety si tedy zažádali o pěstounskou péči, ale úředníci nevěřili tomu, že by se o dítě dokázali dobře postarat. Žádost zamítli. V roce 2015 to zkusili znova, a ačkoliv měli stejnou diagnózu, žádost jim byla po mnoha šetřeních schválena a dostali se do registru pěstounů. Stále se pro ně nemohlo najít vhodné dítě, tak se rozhodli, že začnou hledat sami. Nakonec díky serveru “Hledáme vás, mámo, táto” našli Čendu. Věděli o něm jenom to, že byl z druhé strany republiky a že díky jeho rizikové anamnéze ho nikdo nechce. Samotný zájem o dítě ale nestačí. Pěstouni musí být schváleni příslušným krajským úřadem. Schvalovací proces se protáhl na tři měsíce, což pro takové malé dítě není vůbec málo, ale nakonec vše dopadlo úspěšně.

 

Neprofesionální profesionálové

 

Čendův život nezačal vůbec dobře. Narodil se s alkoholem v krvi jako čtvrté dítě matce, která o něj nejevila zájem. Ve dvou měsících ho našli podchlazeného na benzínce, když se rodiče opili. Z toho důvodu jim byl odebrán a umístěn k profesionálním pěstounům. Jednalo se o starší pár, vdova a vdovec, kteří už měli svoje děti a vnoučata, a on byl jejich první pěstounské dítě. Díky byrokratickým průtahům ho měli nakonec celý rok a vytvořili si k němu možná až nezdravě silnou citovou vazbu. “Zkrátka se do něj zamilovali až moc. To je sice lidsky pochopitelné, ale určitě ne profesionální. Byli jsme u nich nakonec tři týdny, abychom se s Čendou sžili. Místo, aby pomáhali s postupným přechodem, tak všechno jenom komplikovali. Prošli sice různými školeními, ale nikde je neučili, jak dítě předat dál stálým pěstounům. Bylo to neuvěřitelně psychicky náročné.”

 

Spoustu záslužné práce pro rodinu Bradáčových odvádí jejich doprovázející organizace, která aktivně pomáhá ze všemi komplikacemi nových pěstounů. Celou dobu po telefonu probírali různá řešení. Všechny kroky, které ovšem navrhli, byly stávajícími pěstouny ihned zamítnuty. “Správně by profesionální pěstounka měla umenšovat pozornost a dávat prostor nové mámě. Nic takového se ovšem nestalo, a tak jsem se nakonec musela stát profesionálkou já a celý proces řídit, což bylo hodně nepříjemné. Lukáš mě hodně podporoval a říkal Čendovi, jak jsem hodná a tak, ale tohle by měla dělat pěstounka. Dítě by mělo od ní poznat, že jsem člověk, kterému může věřit.” Situace se časem zlepšovala, zejména poslední dny si ho Bradáčovi brali na celý den a vraceli ho až večer.
Problémy ale neskončily ani v momentě, kdy si Čendu přivezli domů. Stávající pěstouni mají totiž právo vídat ho hodinu denně, čehož i přes velkou vzdálenost naplno využívali. “Ubytovali se skoro na měsíc kousek od nás a pokaždé, když přišli, tak se na Čendu vrhli, začali ho objímat a pusinkovat, úplně ho rozhodili a my jsme ho celý večer jen uklidňovali. Vyčítali nám každou blbost, že špatně vařím, že má rozházené hračky. Byli horší než nejhorší tchýně. Každá úřednice na kontrole byla pro mě stokrát lepší, protože s tou se dá alespoň rozumně mluvit. Bylo to drsné. Mnoho pěstounských rodin slaví kromě narozenin i dovezeniny, den, kdy si prcka přivezli domů. My s tátou budeme soukromě slavit i odjetiny, tedy den, kdy odjeli zpátky.” I přes potíže, které s původními pěstouny zažili, chtějí s nimi Bradáčovi udržovat kontakt i nadále. “Jsme jim moc vděční za lásku a pozornost, kterou Čendovi darovali v jeho těžkých chvílích. Díky tomu není tak zanedbaný, jak většina děti z kojeňáku. Nestaralo se o něj 10 zdravotních sester ve směnném provozu, ale dva lidé, kteří ho měli rádi. Zná sociální situace, zná provoz normální domácnosti. Pravidelně s nimi skypujeme a byli bychom rádi, kdyby zůstali třetími prarodiči.”

 

Biologická rodina i nová rodina

 

Nechtějí a nesmí zapomenout ani na biologickou rodinu. Matka nejeví zájem vůbec, žádné dítě nemá ve své péči, s otcem se nakonec díky doprovázející organizaci osobně setkali. Lukáš k tomu říká: “Ze setkání s otcem jsem měl největší strach. Ze začátku nebyl příliš nadšený, že budeme mít Čendu zrovna my, ale osobní setkání proběhlo překvapivě úplně v pohodě. Byl nad věcí, věděl, že se o něj nedokáže postarat.” Ze začátku volal každý den, v současné době je za nějaký starší čin ve vazbě, tak občas napíše dopis. Čistě teoreticky by se mohl v budoucnu ozvat o péči o svého syna, ale je to málo pravděpodobné. Posledních patnáct let žije částečně na ulici a v různých ubytovnách, navíc má dceru z minulého manželství. “Jsme na druhou stranu rádi, že Čenda je chtěné dítě. To je velká devíza do života. Rodiče jej chtěli, jen se o něj nedokázali postarat. Každopádně se nebudeme tvářit, že neexistují. Udělali jsme si společnou fotku, nechali jsme si poslat fotku mámy. Čendovi povídáme o tom, kde a jak se narodil, kde žil a že se o něj rodiče nemohli starat, protože jsou nemocní, a tak se o něj nejprve starala babička s dědečkem (profesionální pěstouni) a pak přišel k mámě a tátovi, kde už bude napořád.”

 

Samotný přechod do jejich společného života nebyl tak divoký, jak by se mohlo zdát. Péči o Čendu zvládají bez větších problémů. “Dlouho jsme se na to připravovali a moc jsme to chtěli. Postupně jsme si na sebe zvykali. Není to takový šok, jako když dostaneš dítě ze dne na den z kojeňáku. Čenda je hodně živé dítě, má v sobě maďarský temperament, je velice pozitivní navzdory stresu, co prožil.” Okolí na jejich přírůstek reaguje veskrze pozitivně, možná i proto, že je to pěkný kluk, navíc podobný Lukášovi. Menší problém měl Lukášův otec: ”Naši nebyli v pohodě, hlavně otec. Žili v zajetí vlastních konstruktů. Mysleli si už podle jména, že to bude mentálně postižený Cikán. My jsme ale věděli, že Čenda má další čtyři sourozence a všichni se vyvíjejí dobře. Jakmile ho ale táta uviděl naživo, změkl a už je to hrdý děda.”

 

Jak vidí rodina svoji budoucnost? “Teď hlavně chceme, aby se Čenda zklidnil, vytvořil si k nám pevný vztah a pochopil, kdo je máma a táta. No a vzhledem k tomu, že se Čendovi narodil brácha, uvažujeme, že bychom si i jeho vzali k sobě.”
Přejme jim, ať jim všechno vyjde.

 

Autor článku: Michael Vidura

Upoután vozíkový z čeledi myopatické. Vyskytuje se převážně v okolí Brna. Živí se převážně důchodem, který doplňuje občasnou grafickou či literární prací. Má rád krásné ženy, živé divadlo, žhavé čaje, černý humor, vinylovou muziku, mořská dálavy, nečekané zápletky a přívlastky. V jakémkoliv pořadí.

Foto je pouze ilustrační, autorka fotografie: Miroslava Jahodová