Moje-zamestnani-2_850x480
Sluch Ze života

Chci u Vás pracovat, ale špatně slyším

  • Březen 26, 2017

Seriál Moje zaměstnání – díl 2

    Přestaňme se divit, že lidé s postižením pracují. Pojďme se raději podívat, kde všude nacházejí uplatnění a smysluplné využití svých schopností a dovedností. Hlavně dnešní svět plný technologií nabízí značné možnosti na trhu práce. A představte si – musí opravdu operátorka telemarketingu vidět, bankovní analytik chodit či pošťák slyšet?

 

„Chci u Vás pracovat, ale špatně slyším.“ „Tak přijďte, až budete zdravá.“

 

    Po maturitě jsem netoužila jít na další školu a malovala jsem si, jak si najdu práci, jak budu soběstačná a jak si budu krásně žít. To, že jsem neměla žádnou praxi a že v našem městě bylo málo práce, se ukázalo jako vedlejší problém. Ten hlavní byl, že jsem se sluchadly velmi špatně slyšela.
Tehdy jsem aspoň mohla ještě telefonovat, ale v hlučnějším prostředí byl problém. „Ano, ano…já Vám teď nerozumím. Víte, špatně slyším, nosím sluchadla…“ „Pííííííííp, pííííííííp, pííííííííp (zvuk položeného telefonátu)“. A bohužel to nebyla ojedinělá situace. Při sdělení mého stavu na pohovoru, který jsem celou dobu vedla, i díky odezírání, bez problémů, ode mě lidé uskakovali, aby to náhodou nechytli. Odpověď vždy stejná, že se ozvou… Nikdy se neozvali. A takhle jsem si rok lebedila na pracovním úřadě, kde nevěděli, co se mnou. Rozsekla jsem to přijímacími zkouškami na vysokou.
    Ve dvaceti šesti letech jsem ukončila vysokou školu s titulem Mgr. A opět si malovala zářnou budoucnost, jak se o mě všichni poperou (ano, teď je mi 28 let a jsem pořád strašně naivní). Během těch dní, kdy jsem hledala práci, jsem si s hrůzou uvědomila, že mě okolí diskriminuje hned třikrát. Za prvé jsem žena ve věku, kdy se předpokládá, že budu zakládat rodinu. Za druhé jsem absolvent bez praxe a za třetí jsem téměř hluchá. Ztráta dle Fowlera nějakých 96 %. A pak jsem se dostala do Prahy a změnil se mi život.
Podstoupila jsme tu kochleární implantaci a znovu se učila slyšet. Do toho jsem si hledala práci. Čekala jsem, že v tak velkém městě to bude lepší, ale opět jsem se zmýlila. Nechtěli mě nikam, na uklízení, na prodavačku, …prostě nikam. Jednou mi volali z práce, na které mi hrozně moc záleželo, ale já se bála ten hovor vzít, tak to vzal přítel. Domluvil se s paní, že teď nemůžu telefonovat a že pošlu email. Paní bohužel nepochopila, že netelefonuji kvůli špatnému sluchu, a když jsem ji kontaktovala emailem, kde jsem ji vše vysvětlila, tak najednou ticho po pěšině. Vjel do mě takový vztek, že jsem ji zavolala pomocí operátorky z linky pro neslyšící a prostě se vetřela na pohovor, že ji chci ukázat, že s osobní komunikací nemám problém. Práci jsem sice nakonec nevzala, ale i tak jsem byla hrdá na sebe a na své znovunabývající sebevědomí.
    No a pak jsem znovu začala telefonovat…pomalinku, polehounku, ale jistě. Telefon, firma, kam jsem se hlásila a kolem mě šílený hluk. Ale věděla jsem, že to musím vzít. Byla to má šance. S paní jsem se krásně domluvila, všechno klaplo bezvadně. A pak byl den D a já šla na pohovor. Paní mi ihned řekla, že mě vezme. A tak jsem se přiznala se ke svým kochlíkům na uších, zda to není problém – a byl! Ale ne kvůli tomu, že bych špatně slyšela. Paní na mě vůbec nic nepoznala a byla velmi překvapená. Problémem byly požadavky na superčistotu laboratoře a já bych musela mít uvnitř náhradní brýle a tudíž i kochlíky. Nic z venku, co neprošlo sterilizací, nesmělo dovnitř. Byla jsem tak strašně zklamaná, že to paradoxně zase ztroskotalo na mých uších.

    No a teď…teď dva roky od toho, co jsem se přestěhovala do Prahy a dva roky od implantace mám super práci v laboratoři, která je zajímavá a která mě baví. Pohovor jsem si domluvila přes telefon a při pohovoru po mně nikdo nechtěl sterilní kochlíky do laboratoře, takže to konečně mělo dobrý konec. Teď si říkám, že všechny ty příležitosti musely přijít vniveč, abych našla tuto práci. A tak své krátké povídání zakončím klišoidním koncem:“ Naděje umírá poslední a všechno zlé je k něčemu dobré.“

 

Autor: Edita Kolářová
 

Edita ztrácela sluch od svých 13 let. Úplně ohluchla v 26 letech, nyní je uživatelkou kochleárních implantátů. Je studentkou doktorandského programu na VŠCHT, miluje knihy, zvířata a rybaření. Chtěla by změnit pohled na sluchově postižené a věnovat se osvětě v této problematice.