Jak hudebník ohluchl a o hudbu nepřišel
O čem to je

Jak hudebník ohluchl a o hudbu nepřišel

  • Květen 15, 2018

Seriál Cooltura – díl 2.

Nový seriál projektu Chodící lidé se tentokrát zaměřil na kulturní dění. Představíme vám lidi a projekty, ve kterých hendikep není překážkou pro aktivní tvorbu. Mnohé divadelní či hudební spolky jsou jistě známé i vám. Po rozhovoru s frontmanem kapely The Tap Tap si nyní můžete přečíst osobní příběh hudebníka Kráti, který po ohluchnutí přišel o hudbu. Nebo ne…?

 

Jak hudebník ohluchl a o hudbu nepřišel

 

Dvacet let jsem hrál v různých kapelách. Nejvíc asi na basu a na kytaru. S historickým šermem pak na loutnu nebo na flétny a všude možně i na foukací harmoniku (blues, Vinnetou, Tenkrát na západě, Oranžovej expres…).

 

S rockovou kapelou to byl „rambajz“, s historickým šermem „středověky“, na Portě zase „folkárny“, při záskocích s tanečním orchestrem na plesech „popíky ala Zagorová“ a na mecheche typu svatba/MDŽ/mejdan se hrálo vše možné, takzvaně „od Vlacha po Bacha“.

 

Kvůli hudbě jsem si i při zaměstnání vystudoval lidovou konzervatoř, obor kompozice. Hlavně kvůli rockové kapele, do které jsme vráželi finance vydělané jiným hraním. Neuměl jsem si tedy vůbec představit život bez hudby, když mi lékař sdělil, že po operaci hlavy nebudu slyšet. Ostatně nejsem sám, komu to přijde hrozné. Často se mě totiž právě na tohle lidé ptají a jsou přesvědčeni (jako jsem byl já), že pro hudebníka je ztráta sluchu strašná.

 

Prvních několik měsíců po ztrátě sluchu jsem ani neměl myšlenky na hudbu, protože jsem byl „rád, že jsem rád“ (operovalo se vevnitř, jak je mozek). Potom jsem s údivem zjistil, že mi hudba vlastně vůbec nechybí, co se týče poslouchání. A hraní? Samozřejmě ono „bavit druhé“ pominulo. Ale to jen proto, že mám potíže s koordinací levé ruky a nemohu hrát na kytaru, že mám ochrnuté lícní nervy a nemohu tak hrát ani na flétny či foukací harmoniku. Avšak mohu hrát jednou rukou na piano. To se mačkají pouze černé klávesy a nejde hrát falešně. To potom úplně šokuji hraním různých „čínských motivů“ dvojhlasně, trojhlasně, s basem (ten tou levou strefím – je jedno, co se zmáčkne).

 

O poslech hudby jsem ale vlastně nepřišel, protože mám v hlavě nějaký jukebox, co hraje snad 14 hodin denně a jsem dokonce rád, když je někdy na chvíli vypnutý a jen to šumí, jako v mušli. Jen ho mám nějaký rozbitý. Často stále dokola hraje jedna písnička a nejde pustit jiná. Nejhorší je, jak to přeskakuje a stále dokola hraje třeba pouze jedna sloka a refrén. Možná, že si nějaký manager paměti, co mi to pouští v hlavě, myslí, že tohle si musím zapamatovat a pouští to stále dokola třeba čtyři hodiny. Dobrá, chápu, že chce, abych to nezapomněl, když jsem to 15 let neslyšel, ale nechápu, proč mi stále pouští dechovku, když jsem bigbíťák. Proč nepouští to, co jsem rád hrál, nebo nějaký rock & roll? Potřeboval by vyměnit „muzikotéku“, vůbec nemá přehled v hudbě. Moc rád bych vyměnil i toho nezbedu za pořádného. Že neslyším živou hudbu mi totiž až tak nevadí. Ale ten nezodpovědný manager, co mi ji pouští v kebuli, ano.

 

 

Autor: Ladislav Kratochvíl
 

Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.