Pohyb Ze života

Porod jako z komédie

  • Březen 15, 2018

Seriál Rodičovství trochu jinak – díl 4

V minulé sérii článků o vztazích mezi zdravými a postiženými jste se mohli dočíst, jak zvládají své partnerské radosti a starosti. Tento článek o narození dítěte je bonusovým příběhem opravdu ze života.

 

Porod jako z komédie

 

„Dědo, napij se, dneska v noci nepojedeme,“ pokoušel jsem tchána nalitým panákem slivovice.
„Raději ne. Hele, nikdy nevíš,” řekl zodpovědně a srkl si svého bezového čaje.
„Neboj! Mladé se evidentně ještě ven nechce.”  
Dopili jsme a v rozverné náladě se rozloučili. Chvíli jsem ještě pracoval a kolem půlnoci jsem šel vzbudit dávno spící ženu, aby mě uložila z vozíku do postele.
„Tak ani nevím, jestli to má ještě cenu. Možná fakt pojedeme.”
„Ále, takových planých poplachů už bylo. Beztak to jsou zas jen ti poslíčci.”
O tři hodiny později mě žena budí zcela magickou větou. „Míšo, vstávej. Jedeme.”  Zakončila ji bolestivým oddychováním.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Dlouho očekávaná chvíle opravdu nastala. Snažil jsem se racionálně vyhodnotit situaci a zvolit co nejlepší algoritmus činností. Mezitím mě ale Aný začala oblékat, jako už tisíckrát předtím.
„Asi ti nebudu dávat trenky, nevadí?”, zeptala se ustaraně.
„No nevadí,” mumlal jsem rozespalý.
Než jsem se nadál, začala mě už zcela profesionálně sunout na vozík.
„Neblbni, vždyť z toho porodíš! Na vozík mě může dát tchán.”
„To je v pohodě. Kontrakce mám tak jednou za 10 minut. To stihneme.”

 

Měla pravdu. Stihli jsme to. Zaktivovali jsme jen na jedno oko spícího tchána, popadli už měsíc sbalenou tašku do porodnice a o pár minut později mě definitivně probudila facka mrazivého vzduchu venku. Ještě trochu dezorientovaný jsem vyjížděl po zmrzlých nájezdech do auta. Jízdu v našem pickupu jsem zrovna dvakrát nemiloval. Před pár lety jsem si pořídil nový vozík, který byl o něco vyšší než ten minulý, a tak jsem měl hlavu zaraženou úplně ve stropě auta. Jízda do porodnice byla pro mě osobně nejstrašnějším zážitkem z celého porodu. Cestou jsem funěl víc než žena při kontrakcích. V tchánovi se probudily závodnické geny, svištěl si to liduprázdným Brnem a jeho výsledný mezičas by mu mohl závidět i zkušený závodník rallye. Pocítil jsem na hlavě každou nerovnost, každou proláklinu, každou kočičí hlavu, kterou jsme přejeli.

 

Na příjmu jsme se s tchánem rozloučili, žena vyfasovala ne zrovna slušivý zelený obleček a zapadla kamsi na vyšetření. Seděl jsem v prázdné čekárně a usilovně přemýšlel, co všechno dělat, abych byl ženě tou správnou oporou. Z marných úvah mě vytrhl dosti neobvyklý hluk.  
„Asi se jim splašilo nějaké čerpadlo, snad to tu nepraskne,” myslel jsem si. Pousmál jsem se nad představou, že sem za chvíli vlítne nějaký údržbář v montérkách a začne na porodním řvát: „Praskla nám voda! Praskla nám voda! ”.
„Tak jdeme na pokoj,” oznámila mi již vyšetřená žena a cestou na místo činu mi prozradila, že ten podivný zvuk, co mě vyděsil, byl tlukot srdce mého dítěte na takzvaném „monitoru”.

 

V porodnici jsme se už jednou byli podívat, takže jsme zhruba věděli, do čeho jdeme. Pokoj to byl na nemocnici docela útulný, prostorný, dobře vybavený. Dokonce nechyběl ani přehrávač na cédéčka a aroma lampička. Původně mě napadlo, že bych pustil nějakou Metallicu, aby to šlo rychleji. Nakonec jsme si na muziku ani aromaterapii vůbec nevzpomněli. Čas se zpomalil a rozdělil do pravidelných cyklů. Sezení na balonu, sprchování, svíjení v kontrakcích, ležení na monitoru. Bezmoc při pohledu na trpícího blízkého člověka není nic příjemného, ale o moc mučivější by bylo být kdekoliv jinde. Vzpomněl jsem si na hlášku, že i ta poblikávající žárovka na chodbě je užitečnější než chlap u porodu. Přesně tak jsem si připadal.

 

„Lásko, nebude ti vadit, když se trošku vyspím?” zlomila mé hrdinství spánková deprivace.
„Jo, zdřímni si, já jdu stejně do sprchy. Nechceš se napít?”
Jako táta u porodu jsem za svoji pětistovku dostal i půl litru minerálky, a tak jsem si vychutnával hlty nejdražší vody v životě. Cykly se pomaličku zrychlovaly, hodiny ubíhaly a pravidelný rytmus jen občas narušila vcelku příjemná sestra se svým nepříjemným „monitorem.
„Drahá, už mě dost tlačí močák. Lež, zajdu za sestrou a řeknu jí. Však to jsou profesionálky.”
„Ne, počkej, já tě dám, to zvládneme.”  Neodvážil jsem se protestovat. Trochu si odfuněla, potáhla mě za nohy dopředu a podala mi bažanta. Hned potom jí samozřejmě začaly kontrakce. Seděl jsem tam s plným bažantem v klíně a jen se modlil, aby nezačala teď rodit. Byla by to historka, která by po porodnici kolovala ještě dlouho. Rozhodně bych se vsadil, že se tu ještě nestalo, aby rodící manželka dávat čůrat svou oporu u porodu.

 

Vše probíhalo hladce a za pár hodin konečně přišla ona osudová minuta. Pokoj se naplnil personálem a já se snažil co nejmíň překážet. Žena statečně tlačila a po velkém úsilí se to stalo. Narodil se Jáchym. Konečně byl venku a začal předpisově řvát. Neuvěřitelný pocit úlevy. Uvědomil jsem si, že po mém vlastním porodu se mi v životě nic důležitějšího nestalo. Začaly mi téct slzy dojetím. Popravdě, svou roli sehrálo i vědomí, co všechno jsem prohrál, když jsem se se všemi vsázel, že to bude holka.
„Tatínku, chcete si ustřihnout pupeční šňůru?” zeptal se mě něžný hlas.
Při představě, že se svým svalovým onemocněním ji budu půl hodiny pižlat nůžkami, jsem s díky odmítl.

 

Série absurdit však ještě nekončila. „Tak maminko, přišla jsem vás zašít”, oznámila doktorka o pár desítek minut později. Žena stále ležela v porodní pozici s roztaženýma nohama. „Jak se na Vás tak dívám, tak já vás znám! Vy jste hrála v divadle Barka, v Baladě pro banditu, že?” Takhle nějak se cítí Karel Gott na urologii, glosovala to později má vtipná manželka.

 

Konečně bylo všechny úkony hotové, všichni odešli a nechali nás dvě hodiny o samotě. Jáchym se dral k prsu a vypadal spokojeně. Tak vítej kloučku, jestli budeš mít život stejně vtipný jako porod, tak se v životě nudit nebudeš.

 

P.S. Jáchymovi jsou dnes tři roky a pomalu se chystá do školky. Má svůj vlastní twitterový účet na adrese www.twitter.com/jachymvidura. Pro velký úspěch jsme si pořídili ještě jednoho Viduru, už nás je v republice šestnáct! Jonatánův porod byl ale úplně jiný – byl to totiž spíš turboporod, který by vydal maximálně na noticku.

 

Autor článku: Michael Vidura

Upoután vozíkový z čeledi myopatické. Vyskytuje se převážně v okolí Brna. Živí se převážně důchodem, který doplňuje občasnou grafickou či literární prací. Má rád krásné ženy, živé divadlo, žhavé čaje, černý humor, vinylovou muziku, mořská dálavy, nečekané zápletky a přívlastky. V jakémkoliv pořadí.