OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Pohyb Ze života

Práce ve školství – radosti i starosti

  • Květen 29, 2017

Seriál Moje zaměstnání – díl 3

    Přestaňme se divit, že lidé s postižením pracují. Pojďme se raději podívat, kde všude nacházejí uplatnění a smysluplné využití svých schopností a dovedností. Hlavně dnešní svět plný technologií nabízí značné možnosti na trhu práce. A představte si – musí opravdu operátorka telemarketingu vidět, bankovní analytik chodit či pošťák slyšet?

 

Práce ve školství – radosti i starosti

 

Psal se rok 2014, kdy jsem byla relativně krátce přistěhovaná do Brna a stala se ze mě oficiálně Brňanda. Čas plynul a já jsem se rozkoukávala po okolí, a tak nějak přemýšlela, kam mě vítr zavane, a to i do pracovního procesu. Netrvalo příliš dlouho a na Facebooku jsem našla inzerovanou „brigádu“, že se hledají průvodci na interaktivní výstavu pořádanou Nadací Sirius pod názvem Naše cesta. Bylo pro mě pozitivní, že průvodci mohou mít i handicap, že bude probíhat i školení a skrze něj výběr, kdo bude vhodným kandidátem. Byla jsem i se svou kamarádkou Míšou vybrána, že budeme patřit do týmu „chodičů“ a obě jsme se začaly těšit na nová dobrodružství.

Zpočátku to bylo velmi náročné, protože to byl krok do neznáma a ani jsme moc nevěděli, jak se prezentovat veřejnosti. Po 2 měsících jsme byli tak super aklimatizování, že to šlo už tak nějak samo.

Během těchto prvních měsíců nám pod rukama prošlo několik tisíc lidí. Především kantoři se svými třídami. Mezi nimi se objevila jedna mladá žena, která se posléze stala na rok mou budoucí šéfovou. Ale co hlavně – žena, která mi změnila život, obrátila ho naruby, a která zůstane navždy v mém srdci.

Její třída mě zaujala tak nějak více, především tím, jak byly děti znalé všeho, co se tělesného handicapu týče. Posléze jsem se dozvěděla, že to je díky tomu, že je mezi nimi spolužák, který sám je na vozíku. Je začleněn mezi ostatní děti, mají krásný vztah a jsou si vzájemně oporou i zkušeností. S dětmi jsme si povídaly o kompenzačních pomůckách, které jsou vhodné pro nás tělesně handicapované a které nám i hodně usnadňují život.

O pár měsíců později se mi ozvala pro mě tajuplná neznámá paní učitelka, ze které se později vyklubala samotná paní ředitelka, kterou oslovila má práce na výstavě Naše cesta. Měla možnost vidět, jak to s dětmi zvládám, a tak se zrodila myšlenka, že bych směla začít dojíždět k ní do školky a podílet se na péči o chlapce na vozíku.
A kdo jiný by ho mohl učit sebeobsluze a jiným dovednostem na vozíku než ten, kdo na něm sám je? Práce s chlapcem byla pro mě velkou výzvou a zkušeností, na kterou nikdy nezapomenu. Do školky jsem 7 měsíců dojížděla dle domluvy a poslední 2 měsíce jsem dostala i smlouvu na pozici asistent pedagoga.
Zjistila jsem, že tato práce by mě moc bavila, protože mám ráda děti. Když někoho mohu učit novým věcem, je to pro mě velká výzva. Doufala jsem, že budu moci pokračovat i v září, ale situace se změnila a já v červnu z mnoha důvodů skončila.

Jedním z nich bylo, že se mi chlapec odstěhoval, a tudíž už jsem neměla komu být nápomocná. Dalším důvodem, a nejen pro mě velkým problémem, byla bariérovost. Škola je krásná, téměř vesnická, ale tím, že je to starší budova, není bezbariérová a to je pro člověka na vozíku opravdu velký problém. Jelikož dožadovat se každý den pomoci pro překonání překážek je, jak já lidově říkám, „na palici“.

Sama jsem nevěřila, jak to po čase začne vnitřně ubližovat i mě samotné. Protože ať člověk chce nebo ne, ono to začne obtěžovat úplně všechny kolem. Neustále být připraven někomu asistovat. Mně přišlo trochu absurdní, aby mně jako asistence dělal někdo další asistentku při zvládání každodenních bariér v této práci.
A tak, ačkoliv to bylo pro mě moc těžké a nechtěla jsem, tak i přesto bylo mé ukončení a odchod tou nejpřijatelnější volbou pro všechny. Pro mě tou nejtěžší a nejbolestivější zkouškou, jakou jsem ve své pracovní etapě musela podstoupit. Do školky se jezdím dívat dodnes, i když přiznám se, že už méně, a to z osobních i zdravotních důvodů.

Tato školní komunita mi ukázala nádheru dětských duší, prima rodiče a kantory v čele se skvělou paní ředitelkou. Podle toho to také ostatně v ZŠ a MŠ vypadá. Vždy, když přijedu na návštěvu, mě děti zahrnou svou láskou a zvídavostí. Jsem přesvědčena, že vzájemně zůstaneme v srdcích navždy.
Ráda bych se k práci s dětmi vrátila. A důvod? Protože práce s dětmi je můj sen a zároveň moje hobby. A není nic lepšího než mít práci jako svůj koníček. Díky za vše!

 

Autor: Barbora Štěpánková

 

Jsem rozená vozíčkářka (meningomyelokéla). Mám úspěšně ukončenou SŠ prof. Z. Matějčka, obor sociálně výchovná a humanitární činnost, a dále zkoušku ze základů znakového jazyka. Momentálně pracuji v Unii neslyšících Brno jako operátorka. Miluji práci s dětmi a celkově s lidmi, každá taková příležitost je pro mě velmi obohacující a přínosná. Mezi své záliby zařazuji především ping-pong (hrála jsem 10 let), jízdu na koni, posilovnu, zvířata a přírodu. Aktuálně absolvuji kurz sebeobrany pro vozíčkáře, která je pro mě novou vášní.