O projektu

Výstava – tři roky poté, díl 1

  • Říjen 18, 2017

Od realizace výstavy Naše cesta uplynuly již tři roky. Jak se účast na ní zapsala do života průvodců? Proč je to pro mnohé nezapomenutelný zážitek? Co jim samotným přinesla výstava, kde se sekávali lidé s postižením v roli průvodců s těmi zdravými v pozici zaujatých posluchačů?

I pro tým Chodících lidí je výstava Naše cesta srdeční záležitostí. Přinášíme vám proto sérií článků, ze kterých vidíte, že Naše cesta stále pokračuje.

 
Moje cesta Naší cestou

 
Září 2014
 

Sedím v autobuse do Brna, odkud následovně budu pokračovat do Prahy. Při každé zastávce si říkám, že mám ještě čas vypadnout a utéct někam daleko anebo se jako poražený srab vrátit domů. O dva měsíce později jsem ráda, že jsem takovou hloupost neudělala…

Říjen 2014

Na dva měsíce se stávám sluchově postiženým průvodcem na interaktivní výstavě Naše cesta. Výstava má několik částí, které jsou zaměřeny na konkrétní postižení. Sluchu se věnuje interaktivní třída a hotel, kde si lidé mohou pomocí prezentace a videí zkusit znakovat a odezírat. Během těch osmi týdnů jsem byla svědkem spousty úžasných situací.

1. týden

Ten pohled lidí, když jsem na ně prvně znakovala a poté, co jsem je vpustila dovnitř hotelu, jsem začala plynule mluvit, byl opravdu k nezaplacení. Ty pohledy mladých kluků, kteří se při vyslovení ceny kochleáru hroutili do křesel při pomyšlení, co za káru, počítače, či jiné věci by si za tolik peněz mohli pořídit, mi způsoboval křečové stavy smíchu.

2. týden

Při povídání o BAHA sluchadlu se jeden kluk znechuceně tváří, a že by takovou věc nechtěl. Trošku naštvaná se ho ptám: „Kdybys nemohl slyšet třeba hudbu nebo motor auta, byl bys radši v tichu nebo bys bral tenhle šroub do hlavy?“ Očividně to vypadá, že mu to v té hlavince sepnulo a nakonec přitakává, že by bral ten šroub.

3. týden

Na výstavu dorážím až během dne, se slzami štěstí. Mám po vyšetření v Motole a dozvídám se, že budu od prosince implantovaná a budu zase slyšet. Všichni se radují se mnou.

4. týden

V interaktivní třídě si zahraju mé oblíbené drámo o tom, zda jsem zdravá anebo handicapovaná. Po všech rukách pro zdravá opět vyndám sluchadla. Ozývá se: „WOW, ty vole, no dopr….“ a já se jenom chechtám. Nejlepší způsob, jak ukázat to, proč je hluchota tak zrádná – není vidět.

5. týden

Jedna holčička se mě pořád na něco vyptává a já trpělivě odpovídám. Začala jsem mluvit o sluchadlech a její ručka vystřelila opět nahoru a ona začala povídat o tom, že to zná od babičky, to sluchadlo. Ptám se jí, jestli babička to sluchadlo nosí a jestli ji pomáhá? „Když já nevím, ona už je babička mrtvá.“

6. týden

Do hotelu přišla maminka s dvěma dětmi. Řekly mi, že chodí do první třídy. Zjednodušeně jsem jim povídala o sluchadlech, Baha a kochleáru. Maminku to zajímalo trošku víc a pak se mě zeptala, kolik takový kochleár stojí. Když jsem ji řekla, že milion, ona protočila oči v sloup a syn na ní: „Mami, a proč se ptáš, když to doma nikdo nepotřebujeme?“

7. týden

Chlapec se velmi zajímal o kochleár, protože jeho kamarád ho měl. Tak jsem mu všechno ukazovala a vysvětlovala zvlášť. Zajímala ho hodně vnitřní část, protože ta nejde vidět. Chlapci mohlo být maximálně kolem třinácti let, přesto mě překvapil svým zájmem. Chtěl poznat a pochopit, co že to vlastně jeho kamarád za uchem nosí. Chlapec se rozloučil se slovy, že je to něco úžasného a že je to doopravdy zázrak.

8. týden

Chlapec křičí na druhého, který si dělá srandu ze znakovky: „Jsi trapnej!!!“

 
Září 2017

Výstava vždy byla a vždy bude mojí srdcovou záležitostí. Kdyby se naskytla možnost znovu na výstavě pracovat, budu se vší svou silou snažit, abych se na tom mohla znovu podílet.

Asi dva měsíce po výstavě, když jsem měla ještě sluchadla, jsem jela domů k našim na víkend. Byla už tma a do kupé pronikalo světlo z chodbičky. Přišel průvodčí. Podala jsem mu jízdenku a průkaz ZTP a on mi začal něco vykládat. Slyšela jsem, že mluví, ale nerozuměla ani slovo. Stál zády přímo před světlem, takže jsem viděla jen obrys siluety a slyšela slova vycházející z jeho úst. Paní, která se mnou seděla v kupé, se ke mně otočila a začala mi tlumočit tak, že krásně artikulovala, abych mohla odezírat. Poděkovala jsem jí a dál si všímala svého. Když jsem viděla, že se paní balí a bude vystupovat kousek za Prahou, ještě jednou jsem ji děkovala s tím, že málokdo toto ví a ví, jak pomoci. Paní se otočila a řekla mi, že byla v říjnu na jedné super výstavě v Praze, kde to říkali. Než jsem se zmohla jí cokoliv říct, zmizela do uličky. Celou cestu domů jsem seděla a koukala z okna. Na rtech mi hrál mírný úsměv.

Jednou v práci, bylo už těsně před zavíračkou, se z konce prodejny ozývalo: „Halóóóó, můžete mi někdo poradit?“ Kolegyni se už tam nechtělo jít, tak poslala mě. Byla to Veronika Žilková s Kordulou a vybíraly pro malou boty. Kordula neustále něco šuškala mámě, která jí pak už řekla, ať se zeptá mě a dá pokoj. Kordula se mě zeptala, zda jsem ta slečna z výstavy, jak čeká na to nový ucho. A v ten moment jsem si vzpomněla, že jsem Kordulu a její třídu tenkrát prováděla. Tak jsem se jí pochlubila, že nový ucho už mám a že mám dokonce dvě. Hrozně mě potěšilo, že jsem ji tak ulpěla v paměti.

Tohle se mi v práci poštěstilo asi dvakrát nebo třikrát, že mě poznal někdo z výstavy a ptal se, jak má story pokračuje. Je opravdu úžasný pocit vidět smysl té práce. To, že někomu takhle zůstanete v paměti. To, že někomu vaše vyprávění přišlo zajímavé a něco si z něj odnesl.

Čím častěji o tom přemýšlím, z výstavy „Naše cesta“ se stala hlavně „Moje cesta“. Ani nedokážu napsat, jak moc jsem za tuhle příležitost vděčná a kolik mi toho výstava dala. Z hromádky neštěstí se stal člověk, který absolutně překopal svůj život. Člověk, který se přes celou republiku přestěhoval do Prahy bez ničeho a protloukal se, jak to šlo. Člověk, který díky výstavě narazil na lidi, kteří mu pomohli získat dva kochleáry a znovu slyšet. Člověk, který tam poznal novou lásku a po třech letech se dočkal i žádosti o ruku.

 

Autor: Edita Kolářová
 

Edita ztrácela sluch od svých 13 let. Úplně ohluchla v 26 letech, nyní je uživatelkou kochleárních implantátů. Je studentkou doktorandského programu na VŠCHT, miluje knihy, zvířata a rybaření. Chtěla by změnit pohled na sluchově postižené a věnovat se osvětě v této problematice.