O projektu

Výstava – tři roky poté, díl 2

  • Prosinec 6, 2017

Od realizace výstavy Naše cesta uplynuly již tři roky. Jak se účast na ní zapsala do života průvodců? Proč je to pro mnohé nezapomenutelný zážitek? Co jim samotným přinesla výstava, kde se sekávali lidé s postižením v roli průvodců s těmi zdravými v pozici zaujatých posluchačů?

I pro tým Chodících lidí je výstava Naše cesta srdeční záležitostí. Přinášíme vám proto sérií článků, ze kterých vidíte, že Naše cesta stále pokračuje.

 
I my máme svoji cestu

V dáli se ozývá povyk dětí, směsice lidské i zvířecí řeči. Pokud se kolem sebe rozhlédnete, spatříte roj lidí, zkoušejících si na stanovištích vcítit se do konkrétního typu postižení. Na jejich tvářích si můžete všimnout výrazů překvapení, zaujetí či obdivu. Taková je moje vzpomínka na interaktivní výstavu NAŠE CESTA v pražských Holešovicích. Avšak vzpomínek mám mnoho, byť od výstavy uplynula již tři dlouhá léta!

 

Úkolem nás průvodců na tomto dvouměsíčním projektu bylo vítat návštěvníky výstavy a interaktivním způsobem je provést ukázkami ze života osob se zrakovým, sluchovým či tělesným postižením.

 

Když tato výstava začínala, každý z nás byl pln všelijakých obav, i když jsme všichni prošli školením. Můj první den byl pro mne trochu šokem, neboť jsem na výstavě zrovna nepotkala nikoho ze školení. Hodiny plynuly a návštěvníci přicházeli se zaujetím a nadšením. Odjížděla jsem s velmi dobrým pocitem. Návštěvnost mi připadala relativně vysoká, a to jsem ještě nevěděla, jak povyroste v dalších týdnech.

 

Následující víkendy jsem již z Brna vyrážela na výstavu v brzkých ranních hodinách s velikým nadšením. Poznávala jsem své kolegy průvodce, jak zdravé, tak i s rozličnými handicapy. Postupem času jsem si odzkoušela všechna stanoviště. Návštěvníci měli hodně dotazů. V oddělení Bezbariérového bytu se malý chlapec divil, že lidé na vozíčku také perou v pračce. Pak se podíval dovnitř oné vystavené pračky a zeptal se: „A co lidé na vozíčku dělají, když mají vodní kámen?“ 😊

 

Na stanovišti Interaktivní třída se taktéž projevovala zvědavost hostů, zejména těch nejmenších. Jeden chlapec např. nechtěl věřit, že si neslyšící Brňák rozumí s neslyšícím Pražákem. Další návštěvnice – asi desetiletá ambiciózní pionýrka – chtěla vědět, co přesně řekla Asiatka na videoukázkách beze zvuku.

 

Bylo vždy smutné odjíždět z Prahy po pár dnech strávených na výstavě, ale ještě smutnější byl pozdní večer první adventní neděli. Po skvělé závěrečné party jsme se všichni odebrali do svých domovů. Interaktivní výstava NAŠE CESTA definitivně skončila.

 



Dny, týdny a měsíce plynuly, a já si teprve začínala uvědomovat, jak je tento projekt důležitý. Je krásné, když vidím, jak cizí lidé pomáhají se zaseknutým vozíčkem nebo když zahlédnu zmateného nevidomého, kterého se po chvíli zeptá vidoucí paní, zdali nepotřebuje nějak pomoci. Veřejnost se již přestává bát komunikovat s osobami s postižením. Vidím tedy, že výstava měla velkou hodnotu, návštěvnost, úspěšnost, a především dopad na veřejnost. Při kráčení na Naší cestě jsem objevila i já sama nejdříve směr a poté i vlastní cestu v pomáhající profesi, po které jsem se vydala, a s nadšením pokračuji dále vpřed.

 

Autor: Markéta Drápelová
 

Zabývá se osobní asistencí, dobrovolnictvím, studuje na Pedagogické fakultě a ve volném čase ráda běhá a hlídá děti.