O čem to je Sluch Ze života

Daniel Pilař: Životní sny jsem si splnil

  • Prosinec 25, 2013

Daniel Pilař, alias Danny, si na životní moudra a motta nepotrpí. I bez nich se mu ostatně povedlo splnit si v podstatě všechny velké sny – být taxikářem, založit vlastní obchůdek a mít věrnou rodinu, která drží pohromadě v dobrém i ve špatném čase.

Je vidět, že práce tě opravdu baví. Měl jsi vždycky jasno, čím chceš být?
Šel jsem si za svým snem i přes to, že mě okolí zrazovalo. Babička, která mě vychovávala, mi říkala, že jezdit taxíkem nemohu, protože jsem neslyšící. Podporu jsem ale našel ve své neslyšící manželce. Ona mi dodala sílu a odvahu a řekla, že to mám zkusit.

Na rodinném štěstí se tedy handicap nijak nepodepsal?
Ivetu jsem tajně miloval od dětství, ale ona s matkou odjela do Německa a já na ni neměl adresu. Osud však zasáhl a já ji jednou náhodou potkal a znovu se na první pohled zamiloval. Jsme spolu doteď a máme spolu dceru Andělku. Je jí 9 let a je slyšící. Od mala jsme s ní komunikovali znakovým jazykem, se slyšícími se naučila mluvit a umí oba jazyky. Dcerka nás bere jako normální lidi a nebere nás jako postižené. I když se jí děti ve škole posmívaly, ona vždy protestovala. S manželkou jsme spolu už 13 let (5 let jsme spolu chodili a už 8 let v manželství).

Jaký je tvůj vztah k postižení?
Narodil jsem se jako neslyšící. Beru to normálně, protože vím, že každý má svůj talent. Jsem chytrý a nepřipadám si jako „nemocný“. Jen mě mrzí, že někteří nemají odvahu splnit si své sny, nebo je okolí nepodporuje a vzdají se.

Co jsi vůbec studoval? Taxikařina to být nemohla…
Udělal jsem si sice výuční list v elektrotechnické výrobě, ale tomu se nevěnuji. Dělám to, co jsem vždy chtěl. Taxikařím, prodávám železniční modely a chovatelské potřeby. Práce mě strašně baví.

A ve volném čase?
Se svou manželkou a dcerkou rád jezdím na výlety. Mým velkým koníčkem jsou železniční modely a jejich úprava – často ty své přestavuji. Se ženou rád zajdu do kina. Ze sportů se věnuji plavání, ale dřív jsem hrál i tenis a mým koníčkem byla i sportovní auta a tunning.

Kdy jsi poznal svou přítelkyni?

S Carolínou jsem se poznal už ve 12 letech na táboře. Ještě jsme se rozešli, ale oba jsme čekali, že nás něco spojí. Znovu jsme se viděli, když mi bylo asi 20 let, a od té doby spolu se čtyřletou přestávkou už 11 let chodíme. Ale i v té čtyřleté pauze, kdy jsem já cestoval, jsme se často vídali a blbli jsme spolu.

Máš vůbec někdy špatnou náladu, případně jak ji zaháníš?

Nemám. Rád bych zažil větší chmury, ale jsem natolik optimista, že si to moc nepřipouštím. Když mi je smutno, jdu se projít nebo si dám s bratry v Hradci pivo. Při tom přemýšlím a snažím se v hlavě si to srovnat. Fakt nemám takové stavy, jako že brečím, kouřím jednu za druhou, s někým se porvu nebo týden nekomunikuji. Asi si vždycky řeknu: „Hele, a co mají říkat děti v Africe?“ To mi uleví, já se zase zvednu – nabitý novou energií – a jedu dál.