Sluch Ze života

Jak jsem se stal netvalidou

  • Březen 16, 2017

Seriál Moje zaměstnání – díl 1

Přestaňme se divit, že lidé s postižením pracují. Pojďme se raději podívat, kde všude nacházejí uplatnění a smysluplné využití svých schopností a dovedností. Hlavně dnešní svět plný technologií nabízí značné možnosti na trhu práce. A představte si – musí opravdu operátorka telemarketingu vidět, bankovní analytik chodit či pošťák slyšet?

 

Jak jsem se stal netvalidou

 

Když jsem přišel o sluch, přišel jsem zároveň i o práci a také hudbu, ze které byly příjmy. Z živitele rodiny jsem se najednou stal osobou živenou, což se mi samozřejmě nelíbilo.

Můj obor je sladovník a deset let jsem dělal řemeslo. Protože jsem však zároveň 20 let hrál v různých kapelách (při zaměstnání jsem vystudoval konzervatoř), asi tak od roku 1990 jsem se snažil vše podřídit tomu, abych měl čas na hraní. Samotné hraní by totiž ještě rodinu neuživilo. Těsně před ztrátou sluchu jsem byl vedoucí pracoviště, které zajišťovalo bezpečnost při stavbě banky. Po ztrátě sluchu jsem nemohl dělat v podstatě nic, jelikož ke všemu byl sluch potřebný.
Tady se musím zastavit a zmínit, že mi často někdo říká (nebo se ptá), že pro hudebníka musí být ohluchnutí hrozné. Bude to, myslím, jak pro koho a kdy. Pro Bedřicha Smetanu to jistě hrozné bylo, ale on neměl tolik možností dělat jiné věci, jako jsou dnes, po 150 letech.
Mně je od doby, kdy neslyším, veškerá hudba zcela “šumafuk”. Jednou jsem žertoval, že hudba je jakýsi uklidňující prostředek pro slyšící kvůli “zvukovému smogu”, co musí celý den poslouchat. Když člověk onen zvukový smog neslyší, nepotřebuje uklidňující prostředek. Já opravdu po hudbě vůbec netoužím. Setkávám se však s tím, že po hudbě touží ti, kteří ji vlastně nikdy pořádně neslyšeli (neslyší od narození nebo od útlého věku). Ti musí mít pocit, že jsou ochuzeni o něco úžasného.
Přirovnám to k čerstvému vzduchu. Když budete v zakouřené restauraci, bude úplné blaho vyjít ven na čerstvý vzduch. Nebo budete žít ve městě se smogem a bude prima, když budete v lese. No a když nejsem ani v restauraci, ani ve smogu, nýbrž “na čerstvém vzduchu”, netoužím po ještě čerstvějším.
Myslím si, že v dnešní době, kdy díky technice hodně odpadává komunikační bariéra, lze dělat téměř jakoukoli práci, při které není vyžadován dobrý sluch nebo vyloženě komunikace třeba přes vysílačku. V podstatě by se dalo asi říct, že jakoukoli kancelářskou činnost, řemeslo a spoustu dalších. Umím si například představit i neslyšící listonošku.
Já jsem naštěstí naplno pokračoval v tom, co jsem měl do té doby asi 6 let jako koníčka. Počítačové poradenství na internetu, výrobu webových stránek, grafiku a i různé opravy počítačů. Ale než jsem přišel od koníčka k zaměstnání, trvalo to nějakých 5 let. Před tím jsem dělal víceméně weby na zakázku.
Nejtěžší možná bylo přijít na to, jak komunikovat. Při rozhovoru z očí do očí je se mnou komunikace velmi bídná a kdo mě nezná, může si myslet (a často si i myslí), že jsem nějaký nechápavý, jelikož nevím, co říká. Začal jsem tedy používat taktiku, kdy se snažím co nejvíce věcí probrat před osobním setkáním písemně a upozorňuji na to, že neslyším, odezírat neumím („chceš kafe” samozřejmě odezřu) a je potřeba mi psát.
Při výrobě nového webu to bývá často tak, že druhá strana požaduje osobní setkání. Tomu se samozřejmě nijak nebráním, ale hned upozorňuji, že neslyším a abych věděl, co se říká, potřebuji všechna sdělení napsat.
Druhá strana to mnohdy bere na lehkou váhu, a když mi při setkání píše například na notebooku a já pohodlně mluvím, projedná se třeba jen polovina potřebného. Další osobní setkání pak bývá zpravidla až úplně na závěr, kdy už je v podstatě vše hotovo a klábosíme převážně všeobecně.
Úsměvné pro mě bylo, když se mi nedávno chlubil kamarád, že má novou supermoderní práci z domova a do firmy musí pouze jednou v týdnu.
Řekl jsem mu, že supermoderně – z domova, pracuji už asi devět let a úplně bylo vidět, jak má nad hlavou obrovský otazník. A když jsem mu sdělil, že většinou vše dokonce domlouvám písemně, přes internet, bez osobního setkání, měl nad hlavou otazníky dva.

“To je vlastně fakt. Ty jsi úplný netvalida,” napsal mi kamarád a myslel to v žertu tak, že jsem invalida, který pracuje přes net a navíc slovní hříčka “valida” od slova “validní”, což je u webových prezentací něco jako “splňující normy”.

A tak tedy splňuji normy.

 

Autor: Ladislav Kratochvíl
 

Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.