Zrak

Jak jsem se stal vodícím psem

  • Červen 15, 2015

Ahoj, jmenuji se Chopper, a pokud vás to zajímá, povím vám pár vět o tom, jak jsem se zrovna já stal vodícím psem.

Pár týdnů po mém narození naši chovnou stanici navštívil pan cvičitel Milan Dvořák, který si mě i mé sourozence trošku vyzkoušel. Prý jestli by se někdo z nás mohl v budoucnu, díky našim povahovým vlastnostem, stát dobrým pomocníkem pro nevidomého člověka. Ani jsem se nenadál a ležel jsem sám v autě a ujížděl od své rodiny neznámo kam.

 

Moje první roky

Nakonec jsem prožil jeden rok v pečovatelské rodině, která mě učila základy poslušnosti a brala mě mezi ostatní psí i lidské kamarády, abych si na ně zvykl. Se svými pečovateli jsem byl například i v divadle, u lékaře, na úřadech, v restauraci, zkrátka navštěvovali jsme spoustu zajímavých míst, abych na nich dokázal v klidu vydržet, když tam pak budu se svým budoucím majitelem chodívat.

Zhruba kolem mých prvních narozenin následovala velká zdravotní prohlídka, kde veterináři zjistili, že mám oči i klouby v pořádku a že můžu nastoupit do psí školy. Tam mě mí pečovatelé vodili každé ráno a odpoledne si mě zase brali domů.

Během dne jsem získával různé dovednosti. Jak nejlépe svému budoucímu člověku na povel vyhledat nejbližší přechod, zastávku, schody, dveře, jak najít volné místo v tramvaji nebo volnou lavičku v parku, ale taky třeba jak bezpečně obcházet překážky v cestě, např. lešení, cedule a jiné.

Byla toho spousta, co jsem se musel v průběhu druhého roku mého života naučit, ale bavilo mě to, protože jsem byl za svou práci odměňován a pozitivní motivace funguje u nás psů stejně dobře jako u lidí.

 

Já a Péťa

Jednoho dne přišla do výcvikové školy holka, která původně žádného psa nechtěla. I přesto jsem jí byl spolu se svými dvěma kamarády ukázán. V té chvíli proběhlo něco nepopsatelného a já jsem začal doufat, že své rozhodnutí změní. A ono se to opravdu stalo.

Od svého cvičitele jsem zjistil, že ta holka se jmenuje Péťa a že se za mnou za pár dnů zase přijde podívat. Potkal jsem ji podruhé, potřetí, popáté, a když jsem měl za sebou závěrečné zkoušky, čímž jsem se stal opravdovým vodícím psem, při jedné návštěvě u Péti doma mě tam pan Dvořák zanechal nadobro.

Protože jsem zjistil, že tam mám svůj pelíšek, misku na granule, hračky a že tam je i ona, tak mi to vlastně ani nevadilo, naopak jsem se těšil, co nového mě tam čeká. Museli jsme si nejdříve s Péťou na sebe zvyknout, což doma nebyl problém, těžší to bylo venku při práci. Tam na to ze začátku dohlížel cvičitel, který s námi procházel různé trasy, abychom společně sladili tempo chůze a hlavně, abychom si začali důvěřovat.

 

Jak spolu pracujeme

Ve chvíli, kdy pracuji, mám na sobě postroj, to mě, prosím, nikdy nehlaďte, nemluvte na mě, nekrmte mě. Protože když mě vyrušíte, přestanu se soustředit a to je nebezpečné jak pro mě, tak pro Péťu.

Můžu například přehlédnout sloup v cestě nebo neoznačenou díru a je zle. Vždy se proto nejdříve zeptejte jí, jestli si mě můžete pohladit, a ona vám podle svého uvážení řekne, že to buď jde, nebo ne. Ale nechte rozhodnutí na ní. Je to lepší pro nás oba.

Ale nemyslete si. I my psi jsme jen živé bytosti, ne stroje, takže i my občas chybujeme, někdy vinou svou, jindy vinou našeho majitele, který např. zvolí špatný povel. A tak se může stát, že se třeba někde zamotáme a nevíme, jak dál. V tom případě klidně s nabídkou pomoci naše pány oslovte a je na nich, jestli pomoc přijmou nebo odmítnou.

Když s Péťou kamkoliv jdu, nosí u sebe vždycky bílou hůl. Jednak proto, aby bylo viditelné, že je opravdu nevidomá a že mě jen netrénuje, ale také proto, aby si holí zjistila, co jí označuji. Že jsem jí třeba našel požadované schody, že stojíme na kraji přechodu, že je před námi překážka, kterou musí obejít, atd.

 

Něco o mně

Po každé dobře vykonané práci následuje odměna, takže i já vždycky dostanu nějaký ten pamlsek nebo se jdeme vyblbnout ven. To na sobě postroj nemám a stávám se obyčejným hravým psem.

Moje plemeno se jmenuje flatcoated retriever, ale kromě toho jsou pro výcvik vhodní také labradorští a zlatí retrieveři, ovčáci, královští pudlové nebo borderkolie. Momentálně jsem ve službě tři roky a doufám, že ještě hodně dlouho budu moct být pro Péťu pomocnýma očima na našich společných cestách.

 

Autorka: Petra Bezáková