Sluch Ze života

Ježíšku, já tě neslyším!

  • Prosinec 1, 2015

Dlouho jsem věřila na Ježíška. Naši byli přímo mistry kamufláže, a když jsem měla nějaké pochyby, byli schopni vymyslet naprosté šílenosti, jen aby mě přesvědčili, že k nám dárky nosí Ježíšek.

Doma máme takový nádherný skleněný zvoneček, na který vždy Ježíšek zacinkal a oznámil nám, že přinesl dárky. Něco tu ale nehrálo, táta někam zmizel. „Mamííí, kde je táta?“ Prej v obyváku, dělá Ježíškovi asistenta. Že by to Ježíšek sám nezvládl? Jo, tomu se dalo lehce uvěřit. Přeci jen malý Ježíšek aby roznesl za jednu noc všem dárky…

Další rok jsem načapala o čtyři roky staršího bratra, jak balí dárky. Prý musí pomoct Ježíškovi dárky zabalit, že by to sám nestihl. Zrádce, držel basu s našima. Rok na to jsem omylem našla kopu dárků ve skříni. No a to si je zase Ježíšek u nás jen schovává, aby je pak nemusel nosit. To už bylo opravdu podezřelé a naši museli s pravdou ven. Asi se báli, že budu smutná. Moje reakce však byla ta, že když se dárky dávají takhle navzájem, tak já pro nikoho nic nemám.

 

Zvoneček ztracený a znovu nalezený

No ale zpátky k mému nejlepšímu dárku a zvonečku, ten v tomto příběhu hraje hlavní roli. Od třinácti let jsem postupně ztrácela sluch až do praktické hluchoty. S klesajícím sluchem jsem postupně zvoneček slyšela hůř a hůř. A i když jsem věděla, že zvoní táta a že zvoní jen ze zvyku, hrozně mě to mrzelo. Nakonec jsem zvoneček přestala slyšet i se sluchadly. Musela jsem mít ucho natisknuté na dveřích a soustředit se a stejně jsem si nebyla jistá, jestli zvoneček slyším, nebo si ho jen představuji.

Teď v prosinci to bude přesně rok, kdy jsem podstoupila kochleární implantaci jen týden před Štědrým dnem. Po implantaci jsem byla měsíc úplně neslyšící. Říkala jsem si, že to bude v pohodě, ale sluch mi hrozně chyběl. Navečeřeli jsme se a táta šel tradičně zazvonit na zvoneček. Jenže já byla v absolutním tichu. Hrozně jsem to obrečela, i když jsem věděla, že ten stav je jen dočasný.

Teď skoro po roce můžu říct, že „nový uši“ byly tím absolutně nejúžasnějším dárkem, který jsem kdy dostala, a že to byl velmi bohatý Ježíšek. I když letos poprvé nestrávím Vánoce doma, těším se, že až přijedu domů a půjdeme si opožděně rozbalit dárky, táta zazvoní a já konečně po spoustě let uslyším „cililink, cililink…“.

 

Autorka: Edita Kolářová

Foto: Andres Praefcke

 

Edita ztrácela sluch od svých 13 let. Úplně ohluchla v 26 letech, nyní je uživatelkou kochleárních implantátů. Je studentkou doktorandského programu na VŠCHT, miluje knihy, zvířata a rybaření. Chtěla by změnit pohled na sluchově postižené a věnovat se osvětě v této problematice.