O čem to je Sluch Ze života

Kamil Panský: Svůj život žiji naplno

  • Březen 6, 2014

Kamil Panský se narodil do neslyšící rodiny už jako třetí generace. Jeho produkční společnost natáčí filmy pro neslyšící a podle množství ocenění jde o dobré filmy. Jeho mottem je „Dum vivimus vivamus“, tedy „Dokud žiješ, žij naplno!“.

Jaké jsi měl dětství?

Všichni v mojí rodině jsou neslyšící, takže odmala jsem byl vychováván ve znakovém jazyce. Vůbec jsem se tím, že neslyším, netrápil, víc smutním pro opuštěné děti, jimž se rodiče rozvedli. Slyšet jsem nikdy nechtěl. Mám rád kulturu komunity neslyšících. Žiju skvělý a radostný život. Vlastně jedinými slyšícími v naší rodině jsou vzdálení příbuzní. Nikdy jsem nechodil do běžné školy, navštěvoval jsem školu pro neslyšící. Mám střední pedagogickou školu, zkusil jsem po ní fakultu tělesné výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci, tu jsem ale nedokončil.

Jak ses dostal k filmování?

Tři roky po škole jsem učil děti na prvním stupni ZŠ pro neslyšící. Pak jsem rok pracoval jako dobrovolník ve Švédsku. No a v roce 2007 jsme založili Awi Film a natočili první celovečerní film. Potom jsem pracoval ve slovenském deaflympijském výboru, to však skončilo špatně, přišel jsem o nějaké peníze, a tak jsem začal pracovat v internetovém obchodě v Hradci Králové. Koncem ledna letošního roku jsem dal výpověď a naplno se věnuji už jen Awi Filmu, který jsme s mými kamarády zprofesionalizovali.

K tvým koníčkům patří cestování, kde všude už jsi byl?

Já už procestoval pořádný kus světa. Kdysi jsem jezdil většinou stopem. Cestuji už od 16 let, to jsem vyjel se svým neslyšícím kamarádem do Vídně, Budapešti a do Německa. V 18 letech jsem se na vlastní pěst vydal na měsíc do Egypta, pak jsem se stopem dostal přes Rumunsko do Turecka. S přítelkyní jsme procestovali Řecko. Rok jsem žil sám ve Švédsku. Navštívil jsem ale také Írán, Keňu, USA, kde jsem byl na expu pro neslyšící, Tchaj-wan, kde jsem zase byl na olympiádě pro neslyšící, „deaflympiádě“.

To je úctyhodný výčet, kam by ses chtěl podívat dál?

Miluji životní výzvy, mám rád tu cestu k dosažení cíle, užívám si ten adrenalin. Mým snem je zdolat nějakou sedmitisícovku. Strašně mě fascinuje Chile, tam se chci podívat. Dal jsem si úkol – 33 roků, 33 dnů a 33 horníků, kteří byli uvězněni v dole a které osvobodili. Na tato místa se chci podívat. Třeba takové město Santiago, tam si můžeš vybrat, v jakém období chceš den strávit. Chceš vedro, jedeš na sever, chceš déšť, vyrazíš na jih, chceš se koupat a objevovat, odjedeš vlevo na Velikonoční ostrovy, hory najdeš vpravo v Patagonii. Chtěl bych třeba i na severní pól. Prostě život je pro mě krátký a drahý, musím jej co nejvíc využít.

Jsi dost aktivní, stíháš i něco jiného?

Dřív jsem hrál badminton, stolní tenis, jezdil jsem na silničním kole. Teď už je to jen vysokohorská turistika a ultramaratony. Jsem tak trochu extrémista. Přitahuje mě extrémní mráz pod dvacet stupňů, ale taky extrémní vedro nad 35 stupňů. Rád čtu, ale nebaví mě dlouhé knížky, spíš čtu jen noviny a odborné časopisy. Tlusté knihy si šetřím na důchod. (smích)

Kdy jsi poznal svou přítelkyni?

S Carolínou jsem se poznal už ve 12 letech na táboře. Ještě jsme se rozešli, ale oba jsme čekali, že nás něco spojí. Znovu jsme se viděli, když mi bylo asi 20 let, a od té doby spolu se čtyřletou přestávkou už 11 let chodíme. Ale i v té čtyřleté pauze, kdy jsem já cestoval, jsme se často vídali a blbli jsme spolu.

Máš vůbec někdy špatnou náladu, případně jak ji zaháníš?

Nemám. Rád bych zažil větší chmury, ale jsem natolik optimista, že si to moc nepřipouštím. Když mi je smutno, jdu se projít nebo si dám s bratry v Hradci pivo. Při tom přemýšlím a snažím se v hlavě si to srovnat. Fakt nemám takové stavy, jako že brečím, kouřím jednu za druhou, s někým se porvu nebo týden nekomunikuji. Asi si vždycky řeknu: „Hele, a co mají říkat děti v Africe?“ To mi uleví, já se zase zvednu – nabitý novou energií – a jedu dál.