Pohyb Ze života

Léto s vozíkem: Luminosity, aneb jak jsem vypadla do Holandska

  • Duben 28, 2015

Začlo to někdy minulej rok. Konverzace se mnou probíhala poněkud stereotypně: „Jsem strašně unavená. Ne, nemůžu si s tebou povídat, jsem unavená.“  Bylo mi jasný, že potřebuju restart. Chtělo to vypadnout.

Jsem trance DJ, „ta, co hrála s Kearneym“. Existuje pověra, že DJové jsou v létě na Ibize. Ibiza ale může být předražené místo plné turistů. Opravdu nechtějte vědět, kolik se tam platí za vodu nebo za vstup. A pokud si nedáte pozor, tak vás stáhne nějaká past na turisty s ne úplně fajn hudbou. Ale v Holandsku je jedno takový prima místo na pláži, kam se na začátku letní festivalové sezóny sjedou lidi, co zahrát umí, a turisti o tom neví. Děje se tam festival trance hudby – Luminosity.

 

Vlakem i letadlem za jediným cílem

Takže jsme vyrazili ve třech, já, Adéla a Jarek. Napřed letadlem z Brna do Eindhovenu, pak vlakem z Eindhovenu do Zaandwortu. Dílem na vozíku, dílem po svých. Cestování letadlem s vozíkem není problém – do letadla mě vyneslo auto, které se zvedne do výšky, přes rám jsem přešla po svých. Do vlaků jsem vlezla, ale dá se objednat plošina či mostek, stačí zavolat hodinu předem. Vlaky jsou nízké, sice mají schody, ale na přemostění stačí mostek, ten je skoro na každém nádraží. Ubytovali jsme se v Zaandwortu, první den jsem měla v plánu se poflakovat, druhý den festival Luminosity, třetí den Amsterdam s tím, že Jarek zůstane na Lumi a srazíme se v neděli nad ránem před odletem.

Luminosity-1

Jak mám popsat Luminosity? Tu hudbu, ty lidi, moře, pláž? Představte si, že vás do hlavy uhodí zlatá cihla obalená plátkem citrónu a pak skočíte do bazénu. Je to prostě nepopsatelné a přála bych to každému, ale pak by na Luminosity vlastně nebylo k hnutí. Stejně tam nebylo k hnutí. Hudebně to byla prostě akce roku, desetiletí, života. Stálo to za bolavý nohy, vyřvaný hlasivky a spálený záda. Od Thrillseekera přes Daniela Kandiho, jehož pojetí trancu bylo takové… sladké, jako jeho jméno, akce nabírala na té správné kyselé temnotě Johna Askewa. Jordan Suckley přinesl takový masakr, že jsem málem explodovala. Přátelé, trance rodina z Česka, Slovenska, dalších 52 států – a někdo z Lotyšska v obleku mývala.

Luminosity-2

Mimochodem, zvukař měl tu výhodu, že měl kolem sebe parádní zábradlí, o které jsem se mohla opřít a dát tak oddech svojí tancovací noze. Tam jsem taky potkala kamaráda Lukáše. Posléze se mi dokonce povedlo infiltrovat do zvukařského prostoru a sednout si tam. Ano, u zvukaře se dobře tančí, další takové místo je hned vpředu, proto je tam taky zábradlí.

 

Bariéry? Hlavně ty lidské

A co bariéry na Lumi? Za prvý, záchody – pro mě ještě pohoda, ale schod tam je a hlavně jsou tam dveře sotva 60 cm, kde se neotočíte. Asi dva vozmeni tam byli. Je mi jasný, že měli nějaký svoje metody. Ale je to prostě malý a je tam schod… Za druhý, doporučuju lidem, aby se mnou konverzaci nezačínali větou: „Bylo by mi tak líto, kdybys nemohla tancovat“. Předsudky jsou taky bariéra. Od kamarádky vím, že tam byli dva nevidomí, ale nestihla jsem se s nimi setkat, takže o bariérách pro nevidomé nevím.

V neděli jsem čekala pohodovou cestu vlakem. Když jsem potřebovala vstát z vozíku, požádala jsem nějaké náhodné lidi, aby mě zvedli na nohy, prostě tak, jak to obvykle dělám. Do vlaku ovšem vlítla velmi důležitá úřednice holandských drah a seřvala mě, že TAKHLE ROZHODNĚ NESMÍM CESTOVAT, že objednat plošinu hodinu dopředu je povinné. Nešlo jí nic vysvětlit. Svým výstupem odehnala všechny lidi, co vypadali tak, že by mě byli schopní nahodit na nohy. Pak vylezla ven a tvářila se, že shání pomoc. Nicméně opět, pokud se objevil někdo náhodný, kdo by mě mohl zvednout, tak ho svým chováním zahnala. Byla jsem v šoku. Ne proto, že bych takový typ člověka potkala poprvé, ale nečekala jsem, že lidi, co vám budou pomáhat i přes vaši mrtvolu, vyrábí i v holandské verzi.

Amsterodam potom už byl velmi příjemný. Až moc. Hned první zastávka v hezké kavárně s fajn majitelkou se nám protáhla natolik, že už bylo jasné, že neseženeme oblečení pro místní dlouhé holky, a že v podstatě neseženeme žádné oblečení, protože už je po nějaké té hodině, kdy obchody zavírají. Nebyla jsem nijak významně zklamaná, ale prostě Holanďani jsou nejvyšší lidi na světě, takže tohle jsem se svojí výškou prokaučovala.

Jinak je Amsterodam fajn, je placatý, nájezdy jsou všude, nestane se, že byste narazili na chodník, co má nájezd na jedné straně a na druhé nemá. Málokde jsou kočičí hlavy. Lidi jsou v klidu, nelitují, nezírají, prostě očekávaně existují. A jedno upozornění na závěr: belgické hranolky jsou velmi dobré a doporučuju je ochutnat. Ale pozor, ta nejvíc oblíbená omáčka je s marihuanou.

 

Autorka: Hana Grygarová

Momentálně studuje psychologii na Masarykově univerzitě. Vystřídala mnohá zaměstnání: sekretářka, Software Tester, personalistka v oboru IT. Facilituje skupinu Rozpouštíme bariéry. Propojuje mezi sebou širokou škálu lidí – od sociálních médií, marketingu a IT, přes lidi blízké politickému hnutí Žít Brno až po z trance komunitu či asistenty. Od roku 2004 je DJ, především se věnuje trance hudbě, ale v současné době i house a electroswingu.