Ze života Zrak

Mé malé velké radosti

  • Duben 19, 2016

Sedím na koncertě Dana Bárty a jako už tolikrát předtím, znova mě ta atmosféra pohltí. Někdo vedle mě mi nabízí jointa, já ale odmítám, tohle si chci užít s čistou hlavou. Dan přichází na podium a začnou se dít věci. Na dvě hodiny zapomínám na všechno kolem, vnímám tu neskutečnou energii, která tu všude proudí. K tomuto opravdu zrak nepotřebuju, toto se dá prožít naplno i bez vizuálních vjemů. Stačí poslouchat a vyladit se na vlnu muzikantů. Naštěstí takovéto koncerty navštěvuje většinou publikum oceňující kvalitu, a tak standingovation nebere konce a já zase budu mít z čeho čerpat několik dnů dopředu.

Další mou radostí bývají návštěvy kulturních památek.

Nedávno jsem měla možnost zúčastnit se prohlídky znovuotevřené brněnské vily Tugendhat. A moct si sednout na židli Brno či do křesla Barcelona byl velký zážitek. Paní průvodkyně popisovala tamější život obyvatelů vily velmi barvitě, takže nebylo těžké si představit, že místo mě za stolem sedí děti ve třicátých letech a píší se slečnou vychovatelkou úkoly do školy. Posledním bodem prohlídky byla strojovna se vzduchotechnikou, kde to bylo tak intenzivně cítit olejem, že nebylo pochyb, k čemu místnost sloužila.

Ač se to zdá s podivem, tak ani návštěvám kina či divadla se nebráním. Uznávám, že je lepší jít za kulturou s někým, už jen kvůli společnému sdílení zážitků. A vzhledem k mému zrakovému handicapu ocením, pokud mi ten, kdo se mnou je, dokáže na můj dotaz popsat, co se právě děje na plátně nebo na jevišti.

Neptávám se příliš, spousta věcí se dá totiž odvodit a pochopit z kontextu. I když občas se mi stává, že se v ději zamotám natolik, že po skončení daný film rozebíráme ještě dlouho a mně některé souvislosti dojdou teprve postupně. Na to ale většinou v průběhu produkce opravdu prostor nebývá a naštěstí nestává se to často.

Dostala jsem také příležitost být průvodkyní jak na brněnské, tak na pražské výstavě Naše cesta a stalo se tradicí, že téměř po každém dni si někteří z průvodců šli sednout na něco dobrého a hlavně na kus řeči. Kdyby se psala prezence, neměla bych na těchto povýstavových srazech skoro žádnou absenci. Nebylo to ani tak tím, že bych ráda trávila tolik času v restauračních zařízeních, ale chtěla jsem své kolegy průvodce poznat. Poznat je i jinak, než jen při práci a dala jsem jim tím pádem možnost, aby i oni poznali trošku mě. Dodnes myslím, že to bylo při naší vzájemné komunikaci hodně důležité.

Když totiž srovnám ostych a nejistotu, se kterou k nám spousta výstavových průvodců  přistupovala při vzájemném seznámení na začátku výstavy a bezprostřední lehkost, která už po pár dnech mezi námi panovala, tak to byl často velikánský rozdíl. Stačilo tomu jen trochu pomoct.

No a o to prolamování ledů se tak nějak snažím pořád. Nedávno se mě na jednom semináři o vodicích psech mladá učitelka zeptala, jestli i nevidomí chodí do hospody a dokážou se opít? Odpověděla jsem jí jasně a stručně: “Pojďme si to spolu vyzkoušet.”

Na srazu už se domlouváme a výsledek, bude-li publikovatelný, vám sdělím možná někdy příště.

Autorka: Petra Bezáková