Pohyb Vzdělávání Ze života

Moje vzdělávání začalo partyzánsky

  • Červen 20, 2016

Seriál Specifika VŠ studia pro osoby s postižením – díl 2

Nový 4dílný seriál se zabývá problematikou vysokoškolského studia pro osoby s postižením. Základní otázkou seriálu je, zda lidé s handicapem mohou studovat vysokou školu, za jakých podmínek a jaká je následná uplatnitelnost absolventů v praxi. Autor se dotýká i celkové připravenosti středoškolských studentů na další vzdělávání i aktuálního téma inkluze.

Moje vzdělávání začalo partyzánsky

Rozhovor s Mgr. Radkem Musílkem, pedagogem Jedličkova ústavu

Mgr. Radek Musílek je od narození odkázán k pohybu na vozíčku. Pracuje jako učitel v Jedličkově ústavu a na středních školách v Praze, učí dějepis a základy společenských věd. V Jedličkově ústavu zastává pozici mediálního koordinátora a také působí jako redaktor časopisu Můžeš, který se zabývá problematikou lidí s různým handicapem. Je absolventem škol Jedličkova ústavu, poté studoval na běžném gymnáziu a nakonec vystudoval Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Se svojí manželkou právě čekají druhé dítě.

Radku, jaké bylo tvoje první setkání s Jedličkárnou?

Já jsem absolvoval první stupeň na běžné základní škole a bylo mi tam dobře, jenže ta škola byla docela dost bariérová. Jak se blížil druhý stupeň a začal jsem přibývat na váze, hrozilo, že mě bude muset maminka stěhovat ze třídy do třídy, a tak jsem v polovině čtvrté třídy přestoupil sem na Jedličkárnu. No já jsem sem nechtěl, handicapované děti jsem znal pouze z lázní a měl jsem pocit, že půjdu do nějakého blázince. Ale to byl jen ten první pocit v mé hlavě. Když jsem sem nastoupil, tak jsem zjistil, že jsou tu fajn lidi, jak ze strany spolužáků, tak ze strany učitelů. Došlo mi, že jsem se pletl a myslím si, že to tak má spousta lidí dodnes. To slovo ústav vyvolává podivné asociace a trošku zakrývá, že je to především speciální škola, také rehabilitace a hlavně velká parta pozitivních lidí, kteří tu mají spoustu volnočasových aktivit.

A jaké to bylo pak s přechodem na běžnou střední školu?

Ten přechod byl pro mě něco přirozeného, protože jsem byl zvyklý na běžné děti. Nebudu se tvářit, že jsem neměl obavy, jestli mezi těmi dětmi budu výkonnostně stačit, ale ukázalo se, že to vzdělání tady z Jedle bylo naprosto dostačující. Udělal jsem přijímací zkoušky bez jakýchkoliv úlev a umístil se ve středu řebříčku přijatých. Velice rychle jsem se tam skamarádil, narazil jsem na fajn partu spolužáků, kteří mně už po pár dnech doprovázeli, protože jsem chodil pěšky z domova a napojoval jsem se na příchodovou cestu od metra. Od tam mě spolužáci tlačili do školy a pak mně i vozívali domů.

Za minulého režimu byla inkluze něco velmi výjimečného. Jak se to stalo, že ti dovolili absolvovat normální základní školu?

Já jsem první třídu absolvoval z větší části doma. Byl jsem zapojen do něčeho, co se až teď průkopnicky razí – domácí vzdělávání. To tenkrát neexistovalo, ale já jsem měl tu možnost, že učitelé za mnou docházeli domů. Hodně to bylo o tom, že do toho byli nadšeni mí rodiče i učitelé. Bylo to vlastně díky mé o pět let starší sestře: Učitelé znali ji i mé rodiče a byli obeznámeni s mou situací. Škola byla doslova pod okny, takže z obýváku jsem viděl do své třídy. První třídu jsem měl jako přípravu na školu jen s občasnou docházkou a pak od druhé třídy jsem už normálně seděl v lavici se spolužáky. Jen jsem neměl vozík tenkrát. V té době vozíky pro děti byly hodně nedostatková věc, takže jsem jezdil na kočárku. Maminka mně tam posadila normálně na židli, žádný asistent, žádná psychologicko – terapeutická poradna, všechno to běželo tak nějak partyzánsky. Děti už v té druhé třídě byly takové, že pomáhaly, vozily mně nebo nesly tašku. Na druhou stranu musím říct, že já jsem nic speciálně upraveného nepotřeboval, žádné dys jsem neměl, psal jsem normálně. Já jsem byl vlastně normální dítě, které jen nemůže chodit.

Takže pokud to chápu, tak ti hodně pomohli rodiče tím, že na tebe byli trošku tvrdší.

Já bych neřekl, že byli tvrdší. Oni mě prostě brali jako naprosto normální dítě, nepřipouštěli tu variantu, že bych měl být nějak odstrčený, že bych nemohl dosáhnout dobrých studijních výsledků. Oni se snažili hledat cestu, jak to udělat, aby můj potenciál byl naplněn.

Pojďme se teď podívat na vysokou školu, jak to probíhalo tam?

Na vysokou jsem chodil od roku 1998 do roku 2005. Tohle už byla doba, kdy byl na Pedagogické fakultě výtah, bylo nově zrekonstruované podkroví, které mělo bezbariérové toalety, do budovy byla udělaná plošina. Do auly ještě plošina nebyla, tam mně spolužáci museli drncat. A dokonce už fungovala i nějaká centra pro podporu studentů s handicapem, ale ty jsem nevyužíval. Vzpomínám si, že jsem se tak trochu chtěl ulít z tělocviku, ale tam mi hned řekli, že je tady sportovní centrum, kde je pan Nevrkla, který dělá plavání. A taky pan Potměšil, tatínek herce pana Potměšila, který se hodně stará o studenty s handicapem po sportovní stránce, takže žádná úleva nebude. Tak jsem tam docházel a udělal si i zápočet z tělocviku. Jistou výhodou bylo, že jsem nemusel absolvovat tlačenice u zápisu na hodiny a semináře, kdy se tam ve chvíli zápisu natlačilo třeba i šedesát lidí. Tehdy ještě nebyl žádný elektronický systém a všechno se zapisovalo na nástěnkách u katedry, mohl jsem se tam prostě kdykoliv dopsat pod čarou a všichni to chápali.

Teď se přehoupneme do druhé poloviny rozhovoru. Už nejsi studentem, ale najednou je z tebe pedagog, jsi na té druhé straně. Kdy to začalo?

No já jsem začal na Jedličkárně učit už při studiích na vejšce od září roku 2003. Je to neuvěřitelné, ale už jsem tady jako pedagog třináct let.

Mě by z té praxe nejvíce zajímalo, jak je možné, že se na Jedličkárně daří vychovávat studenty, kteří dále pokračují ve studiích na vysoké škole?

Asi bychom měli říci, že na Jedli je celá řada středních škol, ale pouze dvě jsou maturitní, a že tady ve třídách je poměrně malý počet lidí. Tady se pohybuje počet studentů ve třídách od čtyř do deseti. Z těch maturitních tady máme sociálně – správní obor a gymnázium. Momentálně máme většinu maturantů z té sociálně – správní. Z nich většina chce jít studovat vysokou školu a většině z těch, kteří chtějí, tak se jim to povede, ale bavíme se opravdu o jednotlivcích. Když to vezmeme i s nematuritními obory, tak třicet lidí každý rok končí a jenom tři se dostanou na vysokou školu. Já nechci vytvářet dojem, že Jedličkárna je nějaká fontána chrlící proudy vysokoškolských studentů s handicapem, ale je pravda, že každý rok alespoň pár lidí na tu vysokou školu jde.

Ok, ale i tak je to úspěch, jiné ústavy na tom nejsou tak dobře. Zkusme najít ty faktory, proč se to na Jedličkárně daří.

(Smích) To je dobrá otázka a těžká odpověď. Jednak se nám daří přilákat takové lidi, kteří mají studijní předpoklady, alespoň na těch školách s maturitou. Zároveň si myslím, že tady je fajn nabídka volnočasových aktivit. Většina lidí tady je mimopražských a tráví tu celý pracovní týden. Tady na intru nemají nějaký přísný režim, zejména středoškoláci se tady můžou cítit velice svobodně. Vychovatelé jim tady vycházejí vstříc a můžou si sami vybrat, co budou dělat.  Tady jsou různé neziskovky napojené na Jedli a ty třeba pořádají v létě výjezd na vodu, pod stany, sportovní klub, jeli i do Ria na Paralympiádu. Myslím si, že jsou tu věci, které lidé v běžné škole ani nezažijí.

Já jádro věci vidím v té komunitě, která se tu vytváří. Je důležité, jaká má vnitřní pravidla. Ona může lidi omezovat, anebo inspirovat.

No my podporujeme zájmy těch lidí, hodně klademe důraz na dobrovolnost, nikdo nikoho do ničeho nenutí. Samozřejmě, že někdo potřebuje trochu popostrčit, pomoct. Myslím si, že tady pracuje hodně volnomyšlenkářských lidí a to dělá toho ducha.

A tenhle duch tu převládal i v těch 80. letech?

Ano, ta tradice tady pochází už z těch let. Třeba devadesátá léta na Jedli nazývám takovým hipísácko – punkáčským obdobím, kdy po revoluci explodovaly nápady, které tady celou tu dobu byly. A třeba řada neziskovek jsou iniciativy bývalých, anebo i současných zaměstnanců. To vzniklo z nějaké potřeby klientů i z nápadů zaměstnanců, kteří se byli inspirovat v zahraničí. Takhle vznikla asistence, tranzitní program na přechod z naší školy do zaměstnání, tréninková kavárna, máme o.p.s. Maturu, což je tréninkové grafické studio, je tady Země lidí, ta dělá výlety, je tady The Tap Tap a spoustu dalších aktivit. Většinou to vzniklo z toho, že lidi měli nápady a věřili, že to může někomu pomoct.

Takže tady byla vždycky vůle ty nápady podporovat a posouvat?

Ano, já tady v Jedli vnímám u většiny lidí takovou otevřenost a to nadšení pro to, co tady dělají. Samozřejmě všude je něco, já tady z toho nechci dělat ráj na zemi, ale je to hodně otevřené místo, inspirativní a kreativní. Ale je třeba to brát jako názor pedagoga. Ti studenti tady v těch patnácti, osmnácti to můžou vidět i jinak. Třeba jsem slyšel, jak si nějaký student posteskl: “No jó, Jedle…” Není to o tom, že by oni na nás koukali nekriticky, jako na nějakém obláčku. O tom ti snad víc řekne Luboš, který je nedávný absolvent a může to vidět jinak, aby z toho tady nebyla nějaká óda na Jedli. Každopádně asi máme trochu štěstí, že se nám sem každý rok přihlásí dostatečné množství lidí, kteří to, co jim nabízíme, umí přetavit ve studijní úspěch, a kteří pak pokračují ve studiu dál.

A na které školy se pak absolventi hlásí?

Hodně z nich chodí na Metropolitní universitu, což je soukromá universita, která poskytuje studentům s handicapem dobré podmínky. Někdy si žertem říkám, že je to taková vysoká škola při Jedličkově ústavu. Trochu si myslím, že jdou tou nejsnazší cestou, že ta Metropolitka je nám hodně otevřená, má to tu tradici a každý si řekne, tak já půjdu na tu Metropolitku, místo toho, aby hledal i jiné alternativy. Nevím, ale třeba se pletu, Luboš pak řekne, jaké byly jeho motivace.

Jedna část úspěchu v životě je výběr povolání, uplatnění a příprava na něj. Věnujete se v tomto směru studentům?

Existuje tady transitní program, který dělá Jedle ve spolupráci s asistencí, ale většinou ho využívají nematuritní obory. Studenti tady mají i osobnostní výchovu, existuje tady i jakási malá kolej, která slouží jako ubytování i pro vysokoškolské studenty nebo pro ty, co si hledají v Praze práci. Jinak oficiální statistiku uplatnění absolventů v praxi nemáme. Spíše to sledujeme tím, že jsme pak ještě docela dlouho s absolventy v kontaktu. O těch, co já vím, tak většina se uchytí. Nějakého bezprizorního člověka, co by seděl sám doma, si nevybavím, myslím, že takový není. Nezřídka se stává, že student mimopražský se pak díky Jedli stane Pražákem. Máme tady projekt Rok bydlení na zkoušku. Oni tady mohou po absolvování školy na rok bydlet v sólo bytě. Během té doby si pak zařídí bydlení v Praze a stanou se z nich Pražáci.

A jaké jsou nejčastější obory, které jdou absolventi na vysokou studovat?

Posledních pár let frčí mediální a mezinárodní studia, mezinárodní obchod, anglofonní studia i humanitní studia. Celkově převažují humanitní studia, nemnoho studentů odchází na školy, jako je MatFyz. Ale je tu teď jeden maturant, co se hodně zajímá o počítače, takže ten půjde studovat něco s IT. Pak je tam studentka, co se zajímá o češtinu, takže ta půjde studovat bohemistiku, pak je tam mladý muž, který se aktivně věnuje hudbě se svým bratrem, takže ten chce studovat hudbu. Z bývalých absolventů si vzpomínám na jeden vtipný případ. Můj bývalý žák, dneska můj kamarád Štefan Beneš, mi teď dělá šéfa. Vystudoval mezinárodní studia a dneska je šéfredaktorem časopisu Můžeš, kde dělám redaktora.

 

Děkuji za rozhovor!

 

Autor: Martin Mišík


 
Studoval Vysokou Školu Múzických Umění v Bratislavě, obor činoherní režie. Při své praxi pak působil v Divadle Continuo a vedl své vlastní divadelní a hudební projekty jako umělec na volné noze. S divadlem Facka, se kterým spolupracuje dodnes, se podílel na site-specific projektu Krysař a Zlatí hoši (Šmejdi). Pracoval v několika reklamních agenturách na pozicích creative directora a režiséra reklam. Martin se soustavně věnuje redaktorské práci, filmové či divadelní režii a scénické hudbě.
 
 

Ve třetím díle našeho seriálu vám přineseme reportáž z Jedličkova ústavu, kterou doplníme názory a pohledem jednoho z absolventů, dnes vysokoškolského studenta Luboše Mráze.