Pohyb Vzdělávání Ze života

Nápad s chodiči a lítači vznikl mezi studenty

  • Září 5, 2016

Seriál Specifika VŠ studia pro osoby s postižením – díl 3

Nový 4dílný seriál se zabývá problematikou vysokoškolského studia pro osoby s postižením. Základní otázkou seriálu je, zda lidé s handicapem mohou studovat vysokou školu, za jakých podmínek a jaká je následná uplatnitelnost absolventů v praxi. Autor se dotýká i celkové připravenosti středoškolských studentů na další vzdělávání i aktuálního téma inkluze.

 

Nápad s chodiči a lítači vznikl mezi studenty

Reportáž z Jedličkova ústavu a rozhovor s absolventem Lubošem Mrázem

 

Zajímalo mne, jak vlastně život v Jedličkárně vypadá z pohledu studenta. Luboše Mráze jsem potkal v Jedličkově ústavu, pochází z Aše a je mu 32 let. Kvůli omezení motoriky se pohybuje na vozíku. Po základní škole chvilku pátral po dobré střední škole. Nakonec se rozhodl pro Střední školu sociálně – správní v Jedličkově ústavu, kterou úspěšně absolvoval. Dnes končí bakalářské studium oboru mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze.

Lubošova školní léta začala v Aši na běžné základní škole. Ta byla hodně bariérová, takže učitelé docházeli za ním domů. Nešlo to samozřejmě u každého předmětu, takže z některých byl uvolněn. “Fungovalo to tak, že jsme se sešli s učitelem jednou za týden, on mi vysvětlil látku a příští týden byl z látky test a pokračování v další výuce. Takhle jsem to zvládl až do deváté třídy.”, vyprávěl mi Luboš o tom, jak to na základce probíhalo.

Po základní škole Luboš zůstal doma a začal se věnovat grafice. “No, než jsem šel na Jedli, tak jsem si hodně hrál s počítačem. V té době jsem byl velký fanda Star Treku a pracoval jsem v redakci jednoho fanklubu. Vydávali jsme časopis, u kterého jsem dělal celou přílohu startrekových povídek. Začala mně bavit grafika, dělal jsem i sazbu. Naučil jsem se vypracovávat návody na grafiku. Dostal jsem se tak i nakrátko do jedné redakce. Zajímal jsem se o webdesign, to mně dotlačilo k zájmu o programovací jazyky. ” Zajímalo mě, jak počítač ovládá: “Teď je to už jen skrze myš, předtím jsem byl se svou omezenou motorikou schopen ovládat i klávesnici.”

Když bylo Lubošovi 25 let, rozhodl se jít studovat Sociálně – správní školu při Jedličkově ústavu. “Do té doby jsem nebyl na střední škole a tady jsem díky atmosféře a možnostem začal zažívat jakousi opožděnou pubertu. Bylo to super, s děckama, kteří nastoupili v tom regulérním věku patnácti let, jsem si to jako starší hodně užíval. Taky mně překvapil počet lidí ve třídě. Čekal jsem, že nás bude hodně, jako na běžné střední, ale tady byl čas s učiteli během hodiny mluvit, ptát se. Učitelé tu měli vždy čas mi podrobně a pomalu vysvětlit všechno, co jsem nechápal.” Přišlo mi to trochu zvláštní, když předtím ho zajímal webdesign, grafika a programování. Čekal jsem, že studoval gymnázium, které je v Jedličkově ústavu také, ale celý užitek studia mi byl záhy vysvětlen: “To mé studium bylo zaměřeno na to, co sám využívám – sociální služby, takže jsem si v tom mém guláši konečně udělal jasno. Do té doby jsem v tom vůbec neuměl chodit. Pomohlo mi to hodně do života vozíčkáře.”

Zajímalo mě, co se stalo během studia s jeho koníčky, jestli zanikly nebo se rozvíjely? “Grafiku a weby jsem dělal dál i tady. Objevila se tu možnost spolupracovat na vzniku Chodících lidí. Radek Musílek nám domluvil workshop, navrhovali jsme nápady, čím by se Chodící lidé mohli zabývat, a mně nadchlo, že se spolupodílím na něčem, co potom běží v televizi jako spoty a u toho je i následná kampaň. Byli tu kreativci z prestižní agentury a my jsme s nimi konzultovali. Bavilo mně to sledovat.” Pedagog Radek Musílek, který seděl u stolu s námi, poznamenal: “Já si dokonce troufnu tvrdit, že nápad s těmi “lítači” vznikl na vašem workshopu.” Luboš hned pokračoval ve vzpomínkách: “Jo, protože my jsme přemýšleli o tom, jak načrtnout to, že někdo je na tom hned na první pohled hůř a někdo líp, ale i ten, kdo je na tom hůř, může s tím normálně žít. Takže tam padl od spolužáků nápad, že tam budou mimozemšťani a pozemšťani. A od těch mimozemšťanů – protože Superman je taky mimozemšťan – tak už byl jen logický krůček k “lítačům” a “chodičům”.

Tahle netradiční zkušenost, která se mnohdy žákům ani na běžných školách nedostane, Luboše posunula zase o krůček blíž k mediálním studiím. Nejen, že grafiku dělal dál ve volném čase, ale další příležitosti mu nabízela i škola. “Taky si vzpomínám, že když jsme chystali maturiťák, navrhl jsem plakát. Co by na něm mělo být, grafiku lístků a říkal jsem si, že tuhle práci chci dělat. Uvědomil jsem si, že mě baví někomu něco sdělovat, předávat informace. Baví mě pomoci někomu sdělit něco druhým lidem a to mně nakonec přilákalo k těm mediálním studiím.”

Ptal jsem se dál: “Považuješ i jiné věci za podstatné, aby člověk měl chuť jít studovat?”

“No určitě ten život tady na internátu. To, že jsem zapadl do dobré party, ta socializace člověka je důležitá. Tady člověk sbírá inspiraci skoro od každého. Od různých lidí jsem tu získal všelijaké drobnosti, které pomáhají v každodenním životě. Třeba Radek nosí šikovně klíče na vozíku, aby je měl pořád v dosahu, já jsem podobně začal nosit peněženku, abych ji nemusel pořád hledat. Od kamarádů, co často chodili na koncerty a kulturní akce, jsem se naučil využívat služby osobní asistence a začal jsem taky více společensky žít. Naučil jsem se jezdit díky asistenci ven mimo Jedli a to mi teď pomáhá i na Metropolitce. Metropolitka nemá své asistenční služby, už to je dost, že jsou skoro kompletně bezbariéroví, takže to, že si umím zajistit asistenci, je pro mě nezbytná dovednost.”

S přechodem na vysokou školu se pro Luboše hodně věcí změnilo. Chtěl by se z internátu přestěhovat do samostatného bydlení. Čeká ho najít si první vlastní byt. Pro člověka na vozíčku je to i otázka zvládnutí úklidu, umění si vyprat, uvařit, nakoupit a dalších dovednostech, které jsou pro běžného člověka naprostou samozřejmostí. Pro vozíčkáře jsou to úkony, které si musí umět s někým sjednat, anebo je pomalu a pracně udělat sám. Když jsem se zeptal na změny oproti životu v Jedli, čišel z něj optimismus: “Baví mně ta svoboda, že není úplně nutné chodit na přednášky, že se to můžu doučit sám. Baví mně i to, že už se musím o sebe postarat sám tam, kde to jde.”

“A jak je to s financováním, dokážeš si už i něco sám vydělat?”, zeptal jsem se na klasickou praktickou otázku, kterou řeší úplně každý z nás. “Ano, něco si vydělám na grafice a škola nám zařídila možnost placené stáže v Nadačním Fondu Martina Bubera, takže jsem přes léto pracoval. Dělal jsem tam správce webových stránek.”

Luboš teď končí třetí ročník a právě dělá bakalářské zkoušky. “Rád bych dělal okolo reklamy, baví mně pořád ty weby. V zimním semestru jsme třeba měli projekt, kde jsme dělali cvičně kampaň pro Exohosting a tam jsem byl ideamaker, to mně hodně bavilo.”

Tak snad se jednou s Lubošem zase potkáme a on mi bude vyprávět o zajímavých myšlenkách, které se mu podařilo ve světě prosadit.

 

Autor: Martin Mišík, Lucie Teresa Šultesová (red.)

 

V závěrečném díle našeho seriálu budete mít možnost seznámit se s vysokoškolským studentem práv Matějem Žaloudkem. Dozvíte se, jak studuje člověk s postižením zraku, kdo je mu oporou a co naopak zvládá sám.