Pohyb Ze života

Naslouchat a pomáhat si. Strávila jsem prázdniny jako osobní asistent

  • Září 20, 2015

V letních měsících lidé ve volném čase zpravidla jezdí na chaty, k moři nebo na tábory. I já jsem na prázdniny chtěla odjet na chvíli pryč, někam na čerstvý vzduch, ale zároveň jsem nechtěla jen tak marnit čas lenošením. A čirou náhodou se mi naskytla příležitost jet na tábor jako osobní asistent. Byl to pro mne velký krok do neznáma. Ačkoliv jsem již menší dobrovolnickou činnost měla za sebou, jednalo se pouze o několikahodinovou pomoc, nikoliv několikadenní. Navíc jsem neměla zkušenosti s lidmi s těžším tělesným postižením, pro něž byl pobyt primárně určen.

Pohovor s organizátorem tábora byl velmi příjemný, ale i tak jsem čekala, že mě kvůli nedostatečné kvalifikaci s sebou nevezmou. Proto mne mile překvapila zpráva s přijetím, kterou jsem obdržela bezprostředně po pohovoru. Když se ale přibližoval den odjezdu, začínala jsem mít čím dál větší obavy. Říkala jsem si, co tam budu dělat, když nikoho neznám, a co když se nedovedu o svého klienta postarat? Pravděpodobně mě hned pošlou zase zpátky domů. Se všemi bázlivými myšlenkami jsem se sbalila a vyrazila na cestu.

Když jsem dorazila na určené místo, nervózně jsem vyčkávala, až mi bude přidělen klient (každý dobrovolník byl asistentem jednoho klienta). Již jsem zpozorovala, že se táboru účastní také osoby, se kterými se dalo dorozumět pouze prostřednictvím alternativní komunikace, a to mne malinko vyděsilo. Nakonec jsem ale dostala na starost klienta, který byl velmi mluvný, za což jsem byla ráda.

 

Když je komunikace na prvním místě

Den příjezdu byl trochu stresující, neboť mne po celou dobu ovládala nejistota z nastávajících dní, přestože můj svěřenec byl v hodně ohledech samostatný. Další den už se naplno rozjel táborový program a začala jsem poznávat ostatní účastníky pobytu – klienty, asistenty i organizátory. Od téhož dne jsem s nimi trávila večery, které se díky skvělé zábavě protahovaly až do pozdních nočních či dokonce ranních hodin.

Začala jsem si uvědomovat, že jsem se ocitla ve společnosti neobyčejných lidí. Byla jsem na místě, kde neexistuje zášť, nenávist ani sobectví. Celý kolektiv si nezištně a bezděky pomáhal navzájem. Platilo tu především pravidlo komunikace. Pokud něco potřebuješ, musíš si o to říci a bude ti vyhověno. Dokonce i klienti, kteří měli vadu řeči, se dokázali dorozumět, ať už kýváním hlavy či zvuky. Neboť s pravidlem komunikace je spojen princip naslouchání: pokud se s někým chceme dorozumět, musíme umět dotyčného soustředěně poslouchat.

Přestala jsem přemýšlet o světě „tam venku“ a zaměřila se na svět „tady a teď“. Nebylo možné si nevšimnout, jakou radost má kterýkoliv klient, kterému pomůžete. Ať už mu třeba jen uvaříte kávu nebo mu pomůžete najít nějakou věc. A jaký pocit z toho pak máte vy, když se na vás dotyčný usmívá a s nefalšovanou upřímností vám děkuje? Co ve vás vyvolá skutečnost, že člověk, který je odkázán na pomoc druhých, si dokáže i ze svých problémů udělat srandu? Ve mně to vyvolalo nesmírný obdiv a uvědomění, že i člověk, který přišel v životě o to nejcennější, co má, dokáže svůj život žít mnohem šťastněji než člověk, který má všechno, jen si toho není vědom.

 

Dobrovolnictví jako cesta k rozvoji

Těchto pár dní mi naprosto změnilo pohled na svět. Pochopila jsem, že lidé s tělesným postižením si nezaslouží lítost, ale pochopení. Ať už jim pomůžete s čímkoliv, jsou vám vděční, chválí vás a děkují vám. Nezáleží jim na tom, jak vypadáte, jaké máte vzdělání, životní styl. Pokud vás hodnotí, tak jen podle vašeho jednání, kterého si dokážou vážit. Mají smysl pro humor a neustále překypují dobrou náladou. Skrze klienty a osobní asistenty jsem získávala pozitivní náladu a neuvěřitelnou energii.

Proč si zoufat, že nejsme bohatí, nemáme domy, bazény, auta a podobně? Není důležitější, že se můžeme sami pohybovat a smyslově vnímat věci kolem i uvnitř nás? Velmi dobře víme, že stačí jedna milisekunda nepozornosti – ať už vlastní, či jiného živého tvora – a naše schopnost pohybovat se nebo chápat jevy pomocí smyslových vjemů může být omezena anebo dokonce eliminována. Opravdu se nám musí něco přihodit, abychom si konečně uvědomili, jaké máme štěstí a možnosti v našem dosavadním životě?

Co tedy dobrovolnictví dává? Mně osobně dalo více než kterákoliv jiná činnost: sebedůvěru a pocit, že jsem nejen užitečná, ale zároveň vážená, respektovaná a důležitá pro lidi, kteří se bez mé pomoci neobejdou. A tento pozitivní postoj, který se mi usídlil v mysli, je penězi nevyčíslitelný.

 

Autorka: Markéta Drápelová

Momentálně studuje obor Český jazyk a literatura. Ve volném čase občas vypomáhá v Centru denních služeb pro sluchově postižené, účastní se výcvikových pobytů se svým nevidomým kamarádem a ráda hlídá děti. Její zálibou je také cestování a sport, zejména basketbal.