O čem to je Pohyb

Nejsem vaše inspirace, aneb proč škodí “inspirační porno”

  • 4 srpna, 2014

Stella Young vystoupila na konferenci TED s pozoruhodnou a zábavnou přednáškou o tom, proč bychom neměli z handicapovaných dělat zdroje inspirace jen proto, že ráno vstanou z postele. Přednáška je v angličtině, má i přepis v češtině, a my také neodolali a přinášíme výtah toho nejzajímavějšího:

 

Vyrostla jsem v malém městečku ve Victorii a měla jsem úplně normální výchovu. Chodila jsem do školy, poflakovala se s kamarády, prala se s mladšími sestrami. Bylo to všechno velice obyčejné. A když mi bylo 15, zástupce místní komunity přišel za mými rodiči s tím, že mě chtějí nominovat na komunitní cenu za výjimečný výkon. A moji rodiče řekli: “Hm, to je opravdu hezké, ale je tu jeden dost zjevný problém – ona ve skutečnosti nic nevykonala.”

 

A měli pravdu. Nedělala jsem nic mimořádného, nic, co by se dalo nazývat výjimečným, tedy pokud si odmyslíte otázku mého postižení. O několik let později, když jsem přednášela o právu na střední škole, se mě jeden student po dvaceti minutách zeptal: “Slečno, kdy začnete se svým projevem?” A já vůbec nevěděla, co myslí. “Však víte, vaší motivační řeč. Když k nám do školy přicházejí lidé na vozíčku, obvykle říkají takové ty inspirativní věci.”

 

A tehdy mi to došlo: to dítě znalo lidi s postižením pouze jako objekty inspirace. Nejsme pro něj – a není to jeho vina – jeho učitelem nebo jeho lékařem. Nejsme skuteční lidé. Jsme tu proto, abychom inspirovali. No, asi vás zklamu, protože tu nejsem proto, abych vás inspirovala. Jsem tu proto, abych vám řekla, že nám o postižení lhali. Nalhávali nám, že žít s postižením je jakási velká špatná věc, která vás dělá výjimečné. Jenže ona to není špatná věc a nic výjimečného z vás nedělá.

 

Určitě znáte ten typ obrázků s motivačními slogany, kde dívka bez rukou kreslí obrázek pastelkou v puse, nebo kde dítě běhá na karbonových protézách. Těmto obrázkům, a existuje jich spousta, říkám inspirační porno. Užívám tento termín uváženě, protože objektivizují určitou skupinu lidí v zájmu jiné skupiny lidí. V tomto případě objektivizují lidi s postižením v zájmu zdravých lidí. Jejich účelem je inspirovat a motivovat, abychom si mohli říct, že jakkoliv je náš vlastní život špatný, mohl by být ještě horší. Mohli bychom přece být v kůži těch lidí.

inspiration-porn-photo-2

Už ani nepočítám, kolikrát mi někdo cizí řekl, že jsem odvážná nebo inspirativní, a to i dávno před tím, než jsem něco dokázala svou prací. V podstatě mi gratulovali k tomu, že dokážu vstát z postele a pamatuji si svoje jméno. Ano, překonáváme určité překážky. Ale nejsou to takové věci, jaké si myslíte. A nejsou spojeny jen s našimi těly. Osobně používám termín “sociální model postižení”, protože jsme více znevýhodněni společností, ve které žijeme, než našimi těly a našimi diagnózami.

Ve svém těle žiju už dlouho a mám ho docela ráda. Dělá věci, které potřebuji, a naučila jsem se z něj dostat maximum možného. Stejně jako vy a stejně jako děti z těch obrázků. A chci žít ve světě, kde nemáme od lidí s postižením tak nízká očekávání, že jim gratulujeme ke schopnosti ráno vstát. Chci žít ve světě, kde se cení skutečné výkony lidí s postižením. Ne, postižení vás nečiní výjimečnými. Ale zpochybňování toho, co si myslíte, že o něm víte, rozhodně ano.