Ze života

Nelekejte se, když je potřeba udělat něco jinak

  • Duben 19, 2016

Asi před rokem mi zavolala Slávka, že Chodiči budou zakládat tým autorů a zda bych pro jeho členy nezrealizoval školení ohledně psaní. Ne, že bych neměl již nějaké zkušenosti s lidmi s handicapem, ale až ve chvíli, kdy jsem s kolegyňkou Lucií skládal program prvního školení, na mne padla tréma.

“A to jako tam budou úplně všechny handicapy?”

” Jak proboha budu dělat korektury se zrakově postiženými?”

“A někteří mě budou jen vidět a vůbec neuslyší, co říkám?”

“Jakou společnou hru, proboha, vymyslíme, aby se jí mohli účastnit všichni?”

Podobné otázky se mně, člověku s jediným handicapem – permanentní prokrastinací – honily hlavou a byl jsem před naším prvním setkáním značně nervózní. Pomalu se blížil den “D”, objednal jsem občerstvení, zajistil místnost na Kociánce a s napětím čekal, co se bude dít.

Pro neslyšící jsme zajistili přepis, takže přece jen naše slova byla vyslyšena, viděl jsem poprvé před svými zraky psát na PC zrakově postižené, účastníkům s tělesným postižením jsme podávali občerstvení, aby nemuseli kličkovat s vozíčky mezi stoly a dokonce se nám podařilo zahrát si společně i nějaké seznamovací hry.

Počáteční nervozita mě přešla až s prvním smíchem v sále. Najednou jsme byli všichni na jedné lodi s cílem vytvořit redakci a hledat vzájemně přínosná řešení. O přestávce mě opustil ostych a poprosil jsem nevidomé kolegy, aby mi ukázali, jak jim ty mašiny fungují. Stačilo pár vět a byli jsme dohodnuti, že poznámky editora budou oddělené od textu hvězdičkou. Šel jsem na cigáro s Kráťou, ten na mně vytáhl tablet s programem a křičel na celou Kociánku: “Tohle umí zapsat mluvené slovo, mluv tady do mikrofonu!”, takže jsme mohli i prohodit pár vět.

Dnes máme před sebou už třetí školení a pak půjdeme na pivo. Společnými silami dostaneme přes schodek kamaráda na vozíčku, cítíme svoji jinakost, ale právě v tom i naši sílu. Kolikrát si říkám, že to, co napadne Peťu bez zraku, mně prostě nenapadne, ta fantazie je jiná a v tom právě krásná. Kráťa na oslím muži ukáže rozdíl mezi člověkem s handicapem a člověkem handicapovaným – uvažuje jinak a kdo by řekl do kluka, co občas nevědomky křičí, že je tak trochu filosof a napíše nejčtenější článek Chodičů?

A zde to je. Zažíváme štěstí, když se můžeme obdivovat lidem kolem sebe a kdybych nepřekonal ostych, byl bych mým kolegům k ničemu. Nikdy bychom se nedohodli na tom, jak bude redakce fungovat. Nikdy bych nezažil pocit štěstí, když napíší dobrý článek, takový, na jaký bych já nikdy nepřišel.

 

Autor: Martin Mišík

 

Martin Mišík studoval Vysokou Školu Múzických Umění v Bratislavě, obor činoherní režie. Při své praxi pak působil v Divadle Continuo a vedl své vlastní divadelní a hudební projekty jako umělec na volné noze. S divadlem Facka, se kterým spolupracuje dodnes, se podílel na site-specific projektu Krysař a Zlatí hoši (Šmejdi). Pracoval v několika reklamních agenturách na pozicích creative directora a režiséra reklam. Martin se soustavně věnuje redaktorské práci, filmové či divadelní režii a scénické hudbě.