O čem to je Pohyb Ze života

Petr Novák: Už vím, jak to tady na světě funguje

  • Duben 7, 2014

Petra Nováka jsem poznala ještě před tím, než jsem začala pro Chodicilide.cz psát. Bylo to uprostřed Atlantiku. Přiznám se, že to byl šok, potkat při nástupu na plavbu z Azor do Itálie jednonohého kluka. Při povídání s ním jsem pak zjistila i to, že bych se s ním rozhodně nechtěla dostat do křížku – dokáže dát dost jasným způsobem najevo, když se mu něco nelíbí.

Petře, co si vybavíš, když se řekne dětství?

Dětství? To jsou pro mě nemocnice. Až do zahájení školní docházky jsem byl v nemocnici téměř pořád. Mám vrozené cévní nádorové onemocnění, takzvaný Klippel-Trenaunay syndrom. A v dětství mi amputovali nohu. Rodiče se brzo rozvedli, ale s mamkou jsem moc času netrávil, měla dvě práce, takže já jsem v podstatě žil na ulici a doma spíš jen přespával. Občas mě domů přitáhli policajti, takže jsem chvíli musel být doma, ale pak jsem zase utekl. Poslední rok na učňáku jsem bydlel u svého mistra a pak chvíli v podnájmu.

Jak jsi vycházel se svými vrstevníky?

Dětství byla obrovská otrkávačka. Byl jsem odlišnej, a když se objevil nějaký konflikt, tak mi to daly děti a hlavně jejich rodiče (funkcionáři) sežrat. Já se s nimi nepral, pokud se nejednalo o ojedinělý čin, pak jsem jim udělil nezapomenutelnou lekci. A byl klid. Byl jsem trošku sígr a strašně moc mě přitahovaly dálky i výšky. Třeba jsme jednou s kamarádem vylezli na rameno velkého stavebního jeřábu.  No a pak když mě mamka volala k obědu, tak jsem jí z očí do očí ve výšce šestého patra odpověděl, že to nepůjde tak rychle a bude muset počkat…

Vážná nemoc od dětství, jak ses s tím vyrovnával?

Pro mě to bylo hrozně omezující, vyřazovalo mě to ze spousty věcí, jako je jízda na kole, lyžování a tak dále. Byl jsem většinou sám za sebe. Navíc jsem byl jiný ať už tělesným vzhledem, nebo svým přístupem ke škole. S některými kantory jsem měl spory, ale vždycky se mezi nimi naštěstí našlo několik těch, kteří se nebáli zastat se mě. Párkrát se mě pokoušeli ze školy vyhodit na nátlak rodičů mazánků, co měli tatínka ve straně. Komunisté totiž neměli rádi jinakost. Všechny odlišné lidi chtěli zavřít do ústavů, aby nebyli na očích.

Kdo tě  v životě nejvíc ovlivnil?

Prázdniny jsem trávil většinou u prarodičů, s nimi jsem vycházel lépe než s rodiči. To byli lidi, co přežili druhou světovou válku, a s dědou jsem si strašně rád povídal. Ten mě ovlivnil asi nejvíc.

Koukám, ty se s životem docela rveš už od dětství. Čím ses nakonec vyučil?

Žádné oficiální vzdělání nemám. Mám vlastně jen základku a elektro učňák. Od mala jsem chtěl pracovat jako vývojář. Vývojář totiž musí vyřešit všechny ty problémy, které inženýři nedomysleli. Školy nemám, studoval jsem sám to, co jsem chtěl a co mě bavilo.

Nikdy jsem nevěřil všemu, co se říkalo ve škole, vše jsem si ověřoval a doplňoval si i další pohledy. Už ve dvanácti letech mě znali v archivu, kam jsem chodil pro dokumenty. Na hodině češtiny jsem měl třeba celou vyučovací hodinu referát o průběhu druhé světové války v Pacifiku včetně mnoha archivních fotografií, fotokopií dobových novin a podobně.

Zůstalo ti něco z toho dodnes?

Teď pracuji na projektech, na které si mě firmy nebo soukromé osoby najímají a které mě zaujmou. I když neumím jazyky, tak jsem většinou pracoval v zahraničí, protože tam se nekouká na to, zda máte na něco papíry, ale na to, co umíte. Se svou bývalou ženou jsem nějaký čas pracoval v Jordánsku, já tam ale nechtěl zůstat natrvalo. Nakonec jsme se rozvedli, vycházíme spolu ale i nadále dobře.

Jak jste se se ženou seznámili?

To bylo v high-end studiu Fjodor, kde jsem byl kupovat pořádnou aparaturu. Budoucí manželka tam dorazila s mým dlouholetým kamarádem. Dali jsme se do řeči – a bylo to.

Co děláš ve svém volném čase?

Prakticky je pro mě moje práce i koníčkem, takže neustále něco vyvíjím. V klidnějším období si třeba vylepšuji auto. Rád poslouchám hudbu, baví mě klasika, starý jazz, ale třeba i britská kapela Yello, která hraje elektronickou hudbu. Rád čtu, zejména historickou faktografickou literaturu, a baví mě hrabat se ve starých archivech.

Ze sportů rád plavu a lezu po skalách. Ne na rychlost, baví mě spíš vytrvalostní plavání, ale jen v přírodě. Bazény jsou nudné a navíc nemám rád chlor. Udělal jsem si také kapitánské zkoušky na loď. A určitě bych se někdy chtěl posadit za knipl v letadle.

Takže na La Grace jsi jel cvičit? Jak tě napadla zrovna tahle loď?

Byly to praktické důvody. Na malých charterových plachetnicích bych měl velký problém se pohybovat, na La Grace už to šlo, ale zpětně jsem si uvědomil, že stejně to byla komplikace. Než jsem někam doskákal něco udělat, tak už tam byl někdo jiný a udělal to. Byla škoda, že jsem se toho moc nenaučil, svoji roli sehrálo i velice neobvyklé počasí, kdy během celé přeplavby moc nefoukalo. Určitě chci někdy zase zpátky na loď, ale tentokrát bych radši volil menší loď s menším počtem lidí, protože komunikace je snazší v menší skupině.

Jak si představuješ svou ideální dovolenou?

Rád bych se vydal na moře s nějakou menší partou lidí. Nejlépe alespoň na měsíc. To je skutečný relax. Žádné reklamy, úředníci, telefony, e-maily, …

Je něco, za co se sám dokážeš pochválit?

Pokud jde o techniku, tak jsem určitě dobrý v kombinatorice a v řešení technických problémů. Tady je obrovskou výhodou to, že nejsem nijak zatížen zažitým přístupem vyučovaným na školách s technickým zaměřením a dokážu se na problém podívat s nadhledem. Inspirovat se třeba i v úplně jiném oboru. Práce mě baví, ale málokdy jsem s ní zcela spokojený. Vždycky když něco dokončím, už vidím, jak by se to dalo udělat ještě lépe, elegantněji. A to je právě ten růst, který je ve většině zaměstnání nepřítomný.

Co považuješ za svůj největší životní úspěch?

Podařilo se mi dobrat se toho, jak to tady na tom světě funguje.

Jaký je tvůj nesplněný sen?

Chtěl bych dělat na větších smysluplných projektech, aniž bych se musel zabývat záležitostmi nesouvisejícími s projektem a ztrácet energii s pro danou činnost zbytečnými lidmi. U projektů pro mě není důležité zbohatnutí, ale pokrokové řešení zásadních technologií tak, aby měly mizivý negativní dopad pro život na Zemi. Hodně se zaměřuji na celkovou efektivitu a využití daností ve prospěch věci. Přijde mi dost šílené, že po více než sto letech od technické revoluce se 80 % energií a surovin spotřebuje na odpad jenom kvůli udržení současného statu quo, který je beztak neudržitelný. Přičemž kvůli špatné legislativě je plýtvání neustále na vzestupu.