Sluch Ze života Zrak

Tělocvik trochu jinak – letní vodácký kurz na Masarykově univerzitě

  • Září 27, 2016

Tělocvik trochu jinak – letní vodácký kurz na Masarykově univerzitě

„My jsme taková velmi zvláštní skupina,“ prohodil s úsměvem mladík sedící u ohně, kam jsme si přišli přisednout. Jak krátkozraké bylo tohle prohlášení, když uvažoval, že jsou jiní tím, že jde o třídu z katolického gymnázia. Rozhodně nikdo nemohl být odlišnější skupina než my.

V dobách ne ještě tak dávných nějaký ten zdravotní handicap znamenal uvolnění z tělocviku. Vlastně ještě za mého studia na gymnáziu to bylo právě tak. Přestupem na vysokou školu jsem zjistil, že tělesné postižení na Masarykově univerzitě nezavírá možnost sportovního vyžití, ale právě naopak rozšiřuje obzory. A to byl důvod, proč se jednoho červnového pondělí sešla v kempu ve Vyšším Brodě nanejvýš podivuhodná vodácká parta lidí. Šestici studentů složenou ze tří slabozrakých a tří neslyšících nebo nedoslýchavých – doplňovali čtyři instruktoři v čele s vedoucím kurzu Sašou – taktéž neslyšícím zaměstnancem střediska Teiresiás. A jedním z těch lidí jsem byl i já, takže můžu o tomhle podniku leccos vyprávět.

Přisedli jsme si tedy k té zvláštní skupině a zazpívali si s nimi. „Čí je to barel?“ prohodil jsem po chvíli, když mi došlo, že nevím, komu sedím na věcech.

„Můj, proč?“ ozval se jeden ze studentů.

„Že mu chybí jedno ucho. U nás Saša povídal, že kdo je neslyšící, nepotřebuje barel s uchem, a kdo nedoslýchavý. Stačí mu jen jedno…“

Jednou z potíží skupiny složené z neslyšících a slabozrakých je komunikace. Nejinak tomu bylo i v našem případě. Jak se to ale u handicapovaných stává, příliš si s tím nikdo nelámal hlavu a naopak se tento problém stal terčem častých vtipů. Prohlášení typu: „Zavolej mi někoho z neslyšících,“ nebo „toho jsem tady nikde neviděl,“ velmi odlehčovala situaci a pomáhala vzájemnému sblížení těch, kterým postižení ztěžuje komunikaci nebo orientaci. A jak se ukázalo již během prvního odpoledne, právě společné překonávání těchto obtíží dalo celému kurzu nádech jedinečnosti a proměnilo ho tak z obyčejného sportovního kurzu na nevšední zážitek.

Jinak se ale nedá říct, že bychom se příliš lišili od ostatních skupin v kempu. Navzájem jsme si pomohli vyzvednout lodě a vybavení a vrhli se na výcvik na vodě. Rozdělili jsme si posádky a vytvořili tak dvě lodě s posádkami neslyšících, dvě lodě instruktora se slabozrakým a vrcholem kreativity byla moje smíšená posádka, kdy na kormidle seděl neslyšící Saša a vpředu já, který viděl sotva na špici lodi. Jako u většiny skupin jsme měli s sebou úplné nováčky i ostřílené říční vlky, takže výcvik byl silně individuální. Zatímco někteří se jen sehrávali v posádkách, jiní uvažovali, jak nezvrhnout loď a kterým koncem pádlo ponořit do vody. Když jsme se dosyta vyřádili, sešli jsme se – kde jinde než v hospodě – na suchý výcvik obsahující zejména bezpečnost a správnou vodáckou terminologii. Tehdy začala éra prohlubování spolupráce, protože nás slabozraké naše překladatelka Radka začala učit pár základních gest ze znakové řeči. Už samo učení bylo dost originální, ale ještě větší požitek jsme měli z používání naučených znaků… Dodnes si nejsem jistý, nakolik nám neslyšící rozuměli, ale vzhledem k tomu, že vždycky nakonec každý sdělil, co potřeboval, nejspíš to šlo. Anebo to bylo trochu jinak, protože Radce můžeme rozhodně poděkovat za usilovné znakování všech vtípků, které padaly kolem stolu. Díky tomu jsme se večer rozešli v nadšeném očekávání toho, co zítra nastane.

Jenže voda to není jen boj se živlem a nekonečné pádlování. Zatímco neslyšící část si šla lehnout, chvíli jsme si povídali („Klidně mluv nahlas – stejně nemáš, jak je vzbudit.“) a řešili, co dál. A tak jsme se sebrali a vyrazili za zvukem kytary od nedalekého ohně.

„Myslím, že na poslední takt tam má být éčko, ne?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Ty taky hraješ na kytaru?“ nadhodil kantor téhle třídy zvědavě. Když jsem přisvědčil, spokojeně mi podával tu svou: „Výborně, ty nepotřebuješ vidět na akordy!“

Onoho večera jsme se seznámili s partou, kterou jsme pak navštěvovali ještě několik dní, jelikož tábořili na stejných místech co my. Bylo příjemné poznat, že na českých řekách si ještě pořád můžeme dovolit sesednout se s úplně cizími lidmi k jednomu ohni a užít si táborák společně. Kolem půlnoci se ale už i ti nejnespavější z nás přeci jen vydali do stanů v očekávání věcí příštích.

Druhého dne vypukl organizovaný chaos, který nejspíš zná každý, kdo někdy na vodě byl. Jak nacpat veškeré věci do zavazadel? Kam jsem včera položil plavky? Kdo má nějaký provázek, ať mi to neuplave, kdybychom se otočili? Neviděl někdo moje pádlo? Prosím tě, kudy se vrátím ke svému stanu? Většina podobných otázek je typická pro vodáky obecně, přesto jsme měli pár originálních s ohledem na jedinečnost naší skupiny. Kolem desáté jsme konečně vypluli. Lodě se spokojeně pustily po vltavské vodě a v nás se to příjemně svíralo v obavách, jak sjet první vyšebrodský jez. Nakonec to bylo necháno na instruktorech kvůli vyššímu stavu vody, takže my háčkové jen ze břehu sledovali (nebo si nechávali popisovat) naše kormidelníky vrhající se do proudu šlajsny. První opravdová výzva přišla až na Herbertově, kde si pár posádek vyzkoušelo, co přesně znamená slangový výraz „cvaknout se“. Nicméně ostatní jim pomohli vytáhnout loď z vody a vylít ji, takže se nic děsného nestalo a mohlo se jet dál.

„Co jste to vlastně dneska vyváděli na řece?“ prohodil někdo z gymnazistů, když bylo chvíli ticho.

Pobaveně jsme se po sobě podívali a zatvářili se co nejvíc sebejistě: „To byl jen výcvik pokročilých dovedností.“

V kempu v Branné se vedení kurzu rozhodlo nás vyškolit ve vodáckém umění podrobněji. Jak se během dne zjistilo, nejtěžší na lodi totiž je udržet balanc. A tak jsme postavili stany a vrátili se k lodím vyzkoušet si tuto dovednost nanečisto. Přejížděli jsme řekou napříč vestoje, překlápěli loď na hranici možností, pluli s lodí plnou vody nebo se snažili ukrotit divokého pasažéra v našich lodích, kterého s ohromným nasazením představoval většinou Saša. U poslední disciplíny bych se snad zastavil blíž. Zatímco posádka nebohé lodi se chopila pádel a snažila se udržet loď dnem dolů, Saša si stoupl na okraje lodi mezi její posádku a hopsal ze strany na stranu. Situace byla o to horší, že nemohl slyšet stížnosti, nářky ani nadávky postižené posádky, takže většina lodí nakonec skončila ve Vltavě. Onoho dne jsme také zjistili pozoruhodnou věc. Jeden z neslyšících členů výpravy, který doposud raději jen znakoval a nikdy nemluvil, se po vynoření z vody pochlubil svou schopností přeci jen velmi dobře artikulovat. Bohužel jeho slova nemůžeme veřejně publikovat, jelikož by mohla vyvolat pohoršení.

„Kam máte namířeno zítra?“, ozvala se jedna z cizích dívek.

„Zítra sjíždíme Krumlov, abychom další den dojeli až na Dívčák.“, vysvětloval jeden z našich instruktorů a ty z nás, kteří daná místa znali, začínal polévat pot.

V Českém Krumlově vodácký kurz nabral teprve na síle. Vybavení jsme nechali v kempu nad městem a vrhli se po hlavě (bohužel někdy doslova) do sjíždění pověstných čtyřech krumlovských jezů. Jak moudrým se ukázalo být rozhodnutí nechat věci na souši. Naštěstí se ale mimo pár modřin nikomu nic nestalo, takže dneska můžeme s úsměvem vzpomínat na vybírání vody ze zaplavených lodí a ždímání triček. Poslední z jezů se díky své téměř nulové náročnosti stal terčem drobného experimentu, kdy si posádky vyměnily svá místa v lodi. U neslyšících to nebyl ani žádný velký problém. Ale my tři špatně vidící jsme s poněkud vyschlým hrdlem naváděli zezadu lodě do propusti jen podle instrukcí našich háčků. Moji úroveň obtížnosti navíc zvyšoval i fakt, že můj háček mě navíc nemohl zepředu ani nijak vnímat, takže jen odhadoval, co asi potřebuji právě slyšet. Je tedy ukázkou ohromného štěstí, naší šikovnosti, primitivnosti zmíněného jezu nebo kombinace těchto tří, že se žádná z lodí neotočila. Posíleni tímto zážitkem jsme do dalšího kempu dojeli v těchto prohozených místech a kurz se stal opět zajímavějším.

Večer pak už posádky vítal Český Krumlov se svými medvědy, otočným hledištěm i mnoha útulnými hospůdkami. Situaci poněkud zkomplikoval fakt, že jsme hned na začátku ztratili hlavního vedoucího. Nikdo to nepostřehl, dokud nebyla potřeba kamera, Další noc jsme pak strávili ve vodácké ubytovně, což byla příjemná změna, která nám dovolila ještě trochu víc utužit kolektiv a ponocovat, protože ráno nebylo potřeba balit stany.

Jak se říká, třetí den podobných akcí je krizový. To v našem případě platilo jen z části. Je sice pravdou, že některé dosud neomylné posádky (například ta moje) toho dne poprvé otočily loď dnem vzhůru, ale celkově se nestalo nic až tak děsivého. Naopak jsme si užili dostatek vody ve Vltavě v propusti u Zlaté koruny. Navlékli jsme si postupně každý ještě druhou vestu a vyrazili sjíždět pogumovanou retardérku jen tak bez lodí. V parném létě to byl skutečně zajímavý způsob oživení kurzu. Poté, co jezem prosvištěl Saša coby předjezdec a tak trochu testovací subjekt (neměl tvrdit, že to určitě půjde bez problémů), postupně jsme se odvážili a vystřídali všichni. Teprve potom jsme bez větších obtíží již prozkoumaným terénem provezli lodě. Poté, co jsme složitě nasbírali dřevo na oheň, nás Vltava poťouchle vrhla do peřejí, které tři z pěti lodí otočily na tomtéž místě, aby je vzápětí následovalo asi pět dalších cizích lodí. Inu, zdá se, že krize třetího dne nás přeci jen tak trochu dostihla. Nicméně slunce hřálo a léto už bylo v plném proudu, takže jsme vyházeli mokré dřevo, vylili lodě a oblečení dali sušit na špice lodí. Nakonec jsme došli k závěru, že taková koupel ani nebyla od věci, takže si ji někteří z nás zopakovali později v kempu dobrovolně… a dvě účastnice, které na vodu vyrazily vůbec poprvé, při této příležitosti prošli vodáckým křestem. Ten nemohl probíhat jinak než vodou a skládáním slibu na pádlo a loď.

V podvečer jsme se ještě prošli na nedalekou zříceninu hradu Dívčí skála a zejména někteří jsme se obzvláště kochali výhledy do krajiny. Večer jsme u ohně vydrželi déle než obvykle – vždyť už nás čekal jen poslední kousek a cesta domů. Našli jsme nové party přátelských vodáků, protože ten den jsme těm známým z Vyššího Brodu ujeli. Táborák ale nebyl o nic horší. Povídání o sjízdnosti řek, láhev lambruska kolující kolem, plameny líně se olizující a sápající své ruce po měsíci, který ze všech sil ozařoval louku i řeku opodál.

Tehdy jsme zjistili, že už dávno se smyl rozdíl mezi žákem a instruktorem. Zkrátka jsme si všichni užívali vodu, jak má být. A co víc, zjistili jsme, že se perfektně naplnila slova našeho vedoucího, který na začátku prohlásil, že kdo nevidí, ten na konci neuslyší a obráceně. Zatímco my slabozrací jsme patlali znakovku a mávali rukama už i mezi sebou, neslyšící tu a tam vodili jeden druhého. Lepší důkaz, jak parádně může taková akce vypadat, si lze jen těžko představit.

„Přeci jen už bychom měli jít spát. Zítra nás čeká ještě kus řeky a cesta vlakem,“ upozornil nás vedoucí výpravy gymnazistů.

„Škoda,“ prohodila jedna z kamarádek hned vedle mě, „je docela příjemné zapomenout na stres tam v civilizaci a prostě si to tu užívat.“ Měla pravdu. Jen neochotně jsme se po jednom zvedali a navzájem si pomáhajíce ploužili jsme se přes měsícem osvětlenou louku ke svým stanům.

Poslední den akce proběhl nějak podezřele rychle. Naše praxe v balení tábořiště se odrazila v tom, že jsme vyrazili dřív než obvykle. Na rozbořeném jezu ani jinde se také nikdo z nás nekoupal. Pak už jsme jen přenesli poslední nesjízdný jez a v opět prohozených posádkách dovedli lodě až k půjčovně. Závěrem nás čekal jen úkol převléct se do něčeho, co nesmrdí kouřem a potem (ne, že by to byl úkol lehký), přeházet obsah barelů do batohů a vyrazit směr nádraží. Střet s civilizací byl tak krutý, jako je pocit, když vylezete z chladného sklepa do parného léta.. Slunce nás spalovalo a vlak každých pět minut nabral zpoždění deset. Ale to už je příběh o civilizaci a ne o tom, jak se krásně vyvedla akce těch, kteří se nebojí obrátit svoje znevýhodnění v kupu zábavy.. Pro ty z nás, kteří absolvovali kurz jako tělesnou výchovu, to byl ten nejkrásnější kredit, který jsme během studia zakusili. Vděčíme za to jak vedoucímu Sašovi, tak tlumočnici Radce, ale i všem ostatním, kteří utvořili skutečnou vodáckou partu. Můžeme jen doufat, že trend takovýchto akcí bude růst na úkor prostého prohlášení: osvobozen z tělocviku.

 

Autor: Matěj Žaloudek

 

Jmenuji se Matěj, je mi 24 let, pocházím z Kolína a studuji práva na Masarykově univerzitě v Brně. Jsem silně slabozraký, mám rád hudbu, tanec, čtení – zejména fantasy literaturu – přírodu, sport, kulturu a v neposlední řadě také jazyky, především ten český. Rád si píšu povídky a články.