Sluch Ze života

Vždyť jsme to hlásili, aneb když neslyšící jede vlakem

  • Září 20, 2015

„Dobrý den, jede tento vlak do Rokycan? Já totiž nic neslyším a z reproduktorů s hlášením rozhlasu se nedá nic odezřít,“ zeptal jsem se průvodčího u přistaveného vlaku. On kývl, že ano, a nastoupil jsem. To je totiž moje „finta“. Ptát se tak, aby šlo odpovědět kývnutím.

Usadil jsem se tedy v onom vlaku a pročítal si zprávy na tabletu. V Rokycanech měl být vlak asi za 25 minut od výjezdu. Když to dlouho nedrncalo, podíval jsem se na čas a podle hodin byl teprve Chrást, který je někde v půli cesty.

Opět jsem se tedy začetl, jenže ono to nedrncalo nějak dlouho, tak jsem se kromě podívání na hodinky i rozhlédl. Vagón byl prázdný a přes okno jsem si všiml, že před nádražím stojí skupina asi třiceti lidí i s průvodčím. „Aha, výluka,“ došlo mi a vystartoval jsem k nim. Když jsem byl téměř před budovou, ti lidé se jako na povel vydali na nádraží. Určitě muselo být vidět, jak mám nad hlavou takovou tu bublinu z komixu s několika otazníky, vykřičníkem a zapálenou anarchistickou bombou.

Spustil jsem tedy na tabletu přepis on-line (eScribeDroid) a šel k průvodčímu. Na ano/ne totiž mé dotazy vůbec nebyly. „Pane průvodčí, co se děje? Vlak nejede, lidé stojí před nádražím, já sedím v prázdném vlaku, a když si toho náhodou všimnu a jdu také před budovu, jdou zase lidé na nádraží. Vůbec tomu nerozumím.“

„Vždyť jsem to říkal v každém vagóně hned po výjezdu, že je od Chrástu výluka a že pojedeme autobusem. Teď zase hlásili, že už jede další spoj a ten už výuku nemá.“

„Aha, děkuji za informace. Nenapadlo mě zeptat se při nastupování, jestli není výluka, na což by šlo odpovědět kývnutím. Vaše hlášení ve vagónu jsem totiž neslyšel úplně stejně, jako to z rozhlasu.“

Inu, pro slyšící to je docela i humorné, jak jeden sedí ve vlaku a všichni jsou dávno pryč. Připomnělo mi to historku, jak někam jela vlakem kamarádka. Přijel vlak a jeden vagón byl takový prázdnější. Vlezla do něj, uvelebila se, četla si knihu, a když se to nějak podezřele dlouho nehýbalo, vykoukla z okna (tenkrát šla okna otevírat) a na koleji stál pouze ten její vagón, ve kterém byla.

Když si potom stěžovala, že nejela, suše jí odpověděli: „Vždyť jsme to hlásili.“

Ano, hlásili to. Je přímo super, když má člověk sjednanou schůzku na nějaký čas podle jízdního řádu (ideálně s návazností několika spojů s přestupy), a musí se omlouvat třeba přes e-mail, protože nemůže telefonovat. Zprávu si pak ti, co na něj čekají, přečtou, až když nečekají a jsou naštvaní, že čekali zbytečně.

Kromě rozhlasu by bylo na nádražích prima, kdyby se hlášení zobrazovalo i na nějakém panelu v textové podobě. A zrovna tak, kdyby průvodčí upozornil cestujícího, který neslyší (když ví, kdo to jsou), na změny, které nastanou během jízdy. Potom by se dalo považovat cestování vlakem za bezbariérové.

Zároveň by odpadlo dilema, jestli už vlakem nejezdit, nebo si před cestováním nic neplánovat.

 

Autor: Ladislav Kratochvíl

Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu, počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.