Pohyb Vzdělávání Ze života

Život na vozíčku mi dal jedinečnou práci, kterou miluji

  • Červen 20, 2016

Seriál Specifika VŠ studia pro osoby s postižením – díl 1

 

Nový 4dílný seriál se zabývá problematikou vysokoškolského studia pro osoby s postižením. Základní otázkou seriálu je, zda lidé s handicapem mohou studovat vysokou školu, za jakých podmínek a jaká je následná uplatnitelnost absolventů v praxi. Autor se dotýká i celkové připravenosti středoškolských studentů na další vzdělávání i aktuálního téma inkluze.

 

Život na vozíčku mi dal jedinečnou práci, kterou miluji

Rozhovor s Bc. Ing. Karlem Sobolem z brněnského střediska Teiresias

Karel Sobol se narodil v roce 1975 v Havířově. Po gymnáziu šel studovat Stavební fakultu na VUT. Poté se živil jako soudní znalec v oboru chladících věží, kdy součástí jeho práce byly časté horolezecké výstupy. Autonehoda jej však připoutala na vozík a znemožnila mu dále jeho práci vykonávat. Rozhodl se vystudovat informatiku na VUT. Když se hlásil do IBM, tak se náhodou před budovou poznal s panem Peňázem, ředitelem střediska Teiresias. Karel v Teiresias pracuje již 10 let, kde zastává dvě pozice. První je pomoc studentům s tělesným postižením – organizuje jim osobní asistence při studiu – a ve druhé pozici dohlíží na stavby a rekonstrukce, které se na univerzitě dějí, aby probíhaly v souladu s bezbariérovou přístupností.

Pro koho je Teiresias určen?

Je to celouniversitní centrum Masarykovy university pro pomoc studentům s handicapem, které je přímo pod rektorátem a funguje napříč všemi fakultami a středisky. Z prvopočátku se staralo o zrakově postižené, postupem času se na to nabalovaly služby pro ostatní druhy postižení. Dnes již pomáháme studentům s různými handicapy. Máme tu studenty s pohybovým postižením, sluchovým, zrakovým, psychickým. Prostě komplet servis pro všechny s jakýmkoliv handicapem.

Pomáháte pouze studentům Masarykovy university, tedy vysokoškolákům?

Víceméně ano, ale s přesahem na střední školy, protože organizujeme také kempy pro středoškolské studenty se zrakovým postižením, workshopy a podobně.

Jak se o vás může zájemce o studium dozvědět?

Na podzim pravidelně vyjíždíme na střední školy nebo speciálky, kde víme, že jsou nějací handicapovaní studenti. Objíždíme republiku a snažíme se propagovat. Samozřejmě všechny informace najdete na našich stránkách www.teiresias.muni.cz.

Jak probíhá výběrové řízení, jsou to stejné testy, jako mají nehandicapovaní studenti?

Ten systém funguje tak, že když si student podá přihlášku na vysokou školu a do přihlášky napíše, že má specifické nároky, automaticky se ta přihláška dostává k nám na středisko. My s nimi pak pracujeme ještě před těmi přijímačkami, pořádáme přípravné kurzy, zároveň zjistíme, jakým způsobem jsou ti studenti postiženi a jakým způsobem jim přijímačky upravit.

Takže vy jim přijímačky upravujete tak, aby to pro ně bylo zvládnutelné?

Ano, ale neupravujeme je po obsahové stránce, ale pouze tak, aby se vyrovnaly příležitosti a byly pro všechny stejné.

Takže když přijde uchazeč se zrakovým postižením a má ukázat něco na mapě, tak vy mu dáte k úkolu mapu hmatovou?

Ano, je to přesně tak. Když jsou v testech studijních předpokladů nějaké grafické úlohy, mapy, tak se to předělává do hmatové podoby, vyrábějí se 3D modely, aby to bylo pro všechny stejné. U tělesného postižení, pokud je třeba poškozena motorika rukou a člověku trvá déle něco napsat, dostane větší časový limit. Pokud není schopen třeba listovat, dostane vše na PC. Pokud není schopen používat ani PC, tak dostane třeba asistenta, který zapisuje odpovědi.

Dobře, teď ale poskočme od přijímaček k absolventům. Jak je to teď s jejich uplatněním?

Tak měli jsme spolupráci s IBM a v současné době se snažíme více sledovat, jak se studenti uplatňují po vysoké škole. Rozjíždíme také širší spolupráce s dalšími firmami. Za těch deset let, co se starám o studenty s tělesným postižením, se mnou prošlo od prváku až po uplatnění v praxi víc jak deset studentů, ale úplně přesný počet ti teď z hlavy neřeknu. A máme i studenty, kteří pokračují na postgraduálním studiu.

A které obory se nejvíce v praxi uplatňují?

To se tak úplně paušálně říct nedá. Dá se říct, které jsou vyloženě nevhodné. Třeba lékařská fakulta nepřijímá nikoho s postižením na přímo lékařské obory, oni si drží linii, že lékař musí zvládat všechno a pokud se nejedná o opravdu velmi lehké postižení, nemohou jej přijmout. Další je tělovýchovná fakulta, která nemá žádný akreditovaný obor, který by se dal studovat s postižením. To většinou člověka odkážou do Olomouce. Nejvíce se uplatňují absolventi právnické fakulty, to už mám tři absolventy. Hodně oblíbený je obor speciální pedagogiky, ale tam je to s tím uplatněním v praxi trochu těžší. Pokud si ti studenti ale přiberou i nějaký obor, aby mohli učit na speciálních školách, tak si myslím, že mají šanci se uplatnit.

A jak je to s rozdíly mezi studenty, co zažili inkluzi a těmi, kteří vyrůstali ve specializovaných školách a zařízeních?

No myslím si, že inkluze má smysl pouze do určitého stupně postižení. Myslím si, že pokud má student závažný stupeň postižení, tak ta inkluze nebude fungovat, ten student bude v normálním kolektivu vyčleněn, protože ty děti to nebudou brát jako povinnost, aby s ním komunikovali. Jde to potom na nich vidět, že jsou sociálně nevyspělí a separovaní na okraji. Mám spíš pozitivnější zkušenosti s lidmi, kteří chodili na nějaké speciální školy. Ti pak mají lepší studijní výsledky. V Teiresias máme studenty z obou skupin. Pokud je to postižení větší, tak ti, kteří jsou ze speciálek, jsou rozhodně lépe připraveni. Je to hodně vidět nejen u lidí s pohybovým, ale i u lidí se zrakovým postižením. V okamžiku, kdy mají speciální střední školu, tak umí pracovat s počítačem, číst brailla, ví, co a jak s tím svým postižením mohou studovat. V okamžiku, kdy přijdou z běžné střední školy, tak my je teprve učíme, jak s tím počítačem pracovat, aby mohli tu školu studovat.

Jsou ještě nějaká další úskalí při studiu s handicapem?

Je třeba velký rozdíl mezi studenty, kteří jsou postižení od malička a těmi po úraze. K nám když se hlásí uchazeč a je třeba rok po úraze, tak je vcelku velká šance, že to nedostuduje, protože neměl dostatečné množství času se s tím handicapem vyrovnat, smířit se s tím, kde je, jaká je jeho budoucnost a není schopen z toho svého handicapu vytěžit to maximum, což on při tom studiu potřebuje. Tyhle lidi s tím studiem během roku většinou skončí a třeba se pak vrátí časem, až se s tím smíří, až pak jsou ochotni na sobě naplno pracovat.

A jaké bylo studium VŠ u tebe? Ptám se na to VUT, kdy jsi již studoval na vozíčku.

No já jsem studoval v době, kdy VUT nemělo žádné speciální středisko, které by někomu pomáhalo. Takže pro mě to bylo o tom sehnat si kamarády spolužáky, kteří byli dostatečně silní, aby mi pomáhali dostat se po schodech do učeben.

Kolik se hlásí ročně studentů s postižením?

Každý rok kolem 200, ale kolik se jich dostane, to je vždy pouze na tom, zda udělají přijímačky.

Karle, ty jsi se i přes svůj handicap stal úspěšným člověkem, máš rodinu, práci, kterou máš rád. Co bys poradil všem ostatním, jak úspěchu dosáhnout?

Spousta věcí je v životě dílem náhody, já jsem doopravdy rád, že se mi podařilo skloubit to, že jsem na vozíku a že mám zároveň stavařské vzdělání a můžu své vědomosti v praxi používat.

Pokud se chce člověk doopravdy uplatnit ve standardní práci, tak musí tomu zaměstnavateli nabídnout mnohem víc, než člověk bez handicapu. Jinak to pro toho zaměstnavatele nebude mít smysl. Anebo se mu podaří to, co se podařilo mně. Že pracuji v oblasti, jako jsou bezbariérové úpravy staveb. To se člověk podle mne není úplně schopen naučit. Můžeš se naučit vyhlášku, ale už se ji nenaučíš dobře aplikovat, protože to nemáš zažité. Tady je můj handicap vlastně výhodou a možná by lidé, kteří chtějí být úspěšní, měli uvažovat takto.

Spousta studentů jde třeba studovat pro to, že je to baví nebo je to jednoduché, ale nevím, do jaké míry přemýšlejí, co budou dělat po tom. Nevím, do jaké míry přemýšlejí, zda-li je to kompatibilní s jejich handicapem. Jestli se na tom trhu tady s tím budou schopni uplatnit. Ale jestliže se jejich handicap stane k jejich vzdělání bonusem, pak je úspěch zaručen.

 

Děkuji za rozhovor!

 

Autor: Martin Mišík


 
Studoval Vysokou Školu Múzických Umění v Bratislavě, obor činoherní režie. Při své praxi pak působil v Divadle Continuo a vedl své vlastní divadelní a hudební projekty jako umělec na volné noze. S divadlem Facka, se kterým spolupracuje dodnes, se podílel na site-specific projektu Krysař a Zlatí hoši (Šmejdi). Pracoval v několika reklamních agenturách na pozicích creative directora a režiséra reklam. Martin se soustavně věnuje redaktorské práci, filmové či divadelní režii a scénické hudbě.
 
 

V druhém díle seriálu Specifika VŠ vzdělávání pro osoby s postižením přineseme rozhovor s Mgr. Radkem Musílkem, pedagogem Jedličkova ústavu. Co si myslí o ústavním vzdělávání? Jaká byla jeho vlastní cesta k profesi vyučujícího? A jak vidí možnosti stávajících studentů s postižením uspět na poli VŠ?